Už od začátku jsem cítila, že něco nesedí. A ten pocit se objevil dávno předtím, než vytáhl svou slavnou historku o tom, že to kdysi zvládal „třikrát za noc“.
Na první pohled přitom působilo všechno naprosto v pořádku. Možná až příliš uhlazeně, jako by někdo pečlivě připravil scénu a zapomněl, že skutečný život bývá trochu neuspořádaný.
Mně bylo devětačtyřicet, jemu padesát. Seznámili nás společní známí. Žádné filmové setkání, žádná jiskra, která by přeskočila přes celou místnost, žádná osudová náhoda. Prostě obyčejný, přirozený začátek. Ten den jsem měla dlouhý kabát a starou vlněnou šálu, kterou jsem už několikrát chtěla vyhodit, ale pokaždé jsem ji nakonec vrátila zpátky do skříně. On přišel v dokonale čisté, pečlivě vybrané bundě. Voněl drahou kolínskou s jemnými tóny dřeva, výraznou, ale nevtíravou. Sotva jsme se usadili, začal mluvit o sobě.
„Dřív jsem býval úplně jiný chlap,“ řekl a lehce se ke mně naklonil.
V duchu jsem si pomyslela: Tak už je to tady.
Nahlas jsem však neřekla nic. Jen jsem se usmála.
Naše první schůzky byly klidné. Chodili jsme na kávu, procházeli se po nábřeží a dokázali spolu mluvit celé hodiny. Nikam nespěchal, netlačil na mě a respektoval odstup, který jsem si přirozeně držela. Zvenčí by se mohlo zdát, že se všechno vyvíjí přesně tak, jak má. Přesto mě znepokojovala jedna drobnost, která se postupně stávala čím dál důležitější.
Pořád se vracel do minulosti.
„Kdysi jsem vydržel vzhůru celou noc,“ prohodil jednoho dne, zatímco pomalu míchal cukr v šálku. „Ráno jsem šel rovnou do práce a večer jsem se ještě zastavil za nějakou ženou. Energie jsem měl na rozdávání.“
Mlčky jsem poslouchala a občas přikývla. Čím déle jsem ho vnímala, tím jasněji mi docházelo, že ta slova vlastně nepatří mně. Nevyprávěl je proto, aby mě ohromil. Snažil se jimi přesvědčit sám sebe.
„Dneska je to samozřejmě jiné,“ pokračoval. „Ale zato je všechno mnohem hlubší. Teď už věci opravdu cítím.“
A právě ono nekonečné „ale“ zaznívalo častěji, než mi bylo příjemné.
Nikdy jsem nehledala dokonalého muže. Opravdu ne. Nepotřebovala jsem hrdinu z velkých příběhů ani někoho, kdo by mi od první chvíle předkládal seznam svých úspěchů. Chtěla jsem vedle sebe člověka, který skutečně žije, cítí a dokáže být přítomný. Někoho, jehož každá druhá věta nezačíná slovy: „Dřív jsem…“
Přesto na něm bylo něco, co mě přitahovalo.
A tak jsem se rozhodla, že ho neodsoudím příliš brzy.
V pátek večer mi zavolal.
„Přijď dnes ke mně,“ navrhl. „Uvařím ti dobrou večeři. Strávíme spolu hezký večer jako dva dospělí lidé.“
Po zavěšení jsem se pro sebe pousmála.
Jako dva dospělí lidé… Co tím vlastně myslel?
Nakonec zvítězila zvědavost a já šla.
Jeho byt byl opravdu útulný. Nešlo jen o teplo z radiátorů, ale o zvláštní klid, který z toho místa vyzařoval. Tlumené světlo se zlatavým odstínem, těžké závěsy, masivní dřevěný stůl poznamenaný léty používání… Z kuchyně se linula vůně čerstvě upečených těstovin se sýrem a rajčatovou omáčkou. Naplnila celý byt a okamžitě probouzela chuť k jídlu.
„Dával jsem si na tom záležet kvůli tobě,“ přiznal s lehkými rozpaky.
Právě v té chvíli se mi zalíbil víc než při všech předchozích historkách o sobě samém.
Posadili jsme se ke stolu. Nalil nám víno. Jedli jsme, povídali si a smáli se. Večer byl skutečně příjemný…
Dokud se znovu nevrátil ke svému nejoblíbenějšímu tématu.
„Budu k tobě upřímný,“ řekl a opřel se v židli. „Dřív jsem dokázal překvapit každou ženu, se kterou jsem byl.“
Málem jsem se rozesmála, ale včas jsem se ovládla.
„Samozřejmě příjemně,“ dodal rychle.
„Tak v to aspoň doufám,“ odpověděla jsem s úsměvem.
Usmál se také, jenže jeho výraz nepůsobil přirozeně. Spíš to vypadalo, jako by věděl, že se v tu chvíli usmát má.
„Člověk už samozřejmě není nejmladší,“ pokračoval. „Ale umím to vyvážit. Rozumíš? Dnes už nejde o počet… jde o kvalitu.“
V tom okamžiku se ve mně něco napjalo.
Ne kvůli samotným slovům.
Kvůli tomu, co se skrývalo pod nimi.
Znělo to, jako by si předem připravoval omluvu za neúspěch, který ještě ani nenastal. Jako by mezi námi existovala neviditelná zkouška a on ji musel za každou cenu složit.
Po večeři pustil gramofon. Starší deska se roztočila s jemným praskáním a pokojem se rozlila nostalgická, teplá, lehce zastřená melodie. Stáli jsme vedle sebe u okna. Pomalu mi položil ruce kolem ramen.
„Opravdu se mi líbíš,“ řekl tiše.
A právě tehdy jsem poprvé měla pocit, že je všechno skutečné.
Na několik krátkých vteřin mě napadlo, že jsem ho možná od začátku posuzovala nespravedlivě. Že moje pochybnosti byly zbytečné. Chtěla jsem věřit, že se náš příběh může vydat mnohem krásnějším směrem, než jsem čekala.
Ten pocit ale rychle zmizel.
Protože hned nato se všechno znovu proměnilo v jakousi zkoušku.
V každém jeho pohybu byla nejistota. Kdykoli se mě dotkl, jako by se beze slov ptal stále na totéž:
„Tak co? Bylo to dost dobré?“
Nešlo o to, že všechno probíhalo klidně.
Problém byl v tom, že nikde nebyla ta velká jiskra, o níž tolik mluvil.