Byla jsem přesvědčená, že nejtěžší na splnění babiččina přání prožít ještě jeden nádherný den u moře bude dát dohromady dost peněz. Jenže když jsem se z promenády vracela se dvěma kelímky limonády, našla jsem ji samotnou na prudkém slunci. Naše tašky a deka ležely rozházené v písku a v altánu, který jsem zaplatila z dlouhých měsíců šetření, se pohodlně rozvalovala cizí žena.
Na pronájem toho plážového přístřešku jsem si odkládala už od října.
Stranou šlo každé spropitné z víkendových cateringových směn. Každá ušetřená koruna z nákupu, každý kupon, na který jsem si včas vzpomněla, i všechno, co se mi podařilo zachránit před běžnými účty. Peníze jsem schovávala do obálky na dně komody. Na přední straně bylo jediné slovo: „Babička.“
Po mrtvici skoro přestala vycházet ven.
Devadesátiny oslavila v červnu. Dva roky předtím, v roce 2023, ji zasáhla mrtvice, která jí vzala většinu tělesné síly a téměř všechnu jistotu, s níž se dřív pohybovala světem. Těžce nesla, že potřebuje pomoc. Hůlku nenáviděla. A ještě víc jí vadilo, když na ni lidé mluvili přehnaně pomalu a něžně, jako by laskavý hlas dokázal zakrýt jejich lítost.
Měsíce po návratu z nemocnice sotva překročila práh domu. Jednoho dubnového večera jsme spolu skládaly prádlo. Babička se najednou zadívala z okna a téměř neslyšně, spíš pro sebe než pro mě, řekla:
„Ještě jednou bych chtěla cítit mořský vítr.“
Víc jsem nepotřebovala slyšet.
Ráno v den jejích narozenin jsem jí opatrně posadila na hlavu široký letní klobouk a pod bradou uvázala stuhu.
Když jsem byla malá, vozila mě na stejnou pláž každé léto. Do voskovaného papíru balila chleby s rajčaty, nosila obrovské sluneční brýle a s přísností sportovního rozhodčího hodnotila slunečníky ostatních návštěvníků, jako by se právě bojovalo o olympijské medaile.
Proto jsem zamluvila nejlepší plážový altán, jaký tamní resort nabízel. Byl ve stínu, měl měkké polštáře, ventilátory, vychlazenou vodu v lahvích a hlavně pohodlný přístup pro její chodítko.
Ještě jednou jsem jí narovnala klobouk a uhladila stuhu.
„Vypadáš opravdu vznešeně,“ řekla jsem.
„Vypadám na devadesát,“ odpověděla svým suchým tónem.
Když jsme ji usadily do altánu, opřela se do polštářů a na chvíli zavřela oči.
„I to je pravda,“ rozesmála jsem se.
Na rtech se jí objevil drobný úsměv. Pro mě to bylo první malé vítězství toho dne.
Zůstala tiše sedět, jako by si chtěla každý okamžik uložit do paměti.
„Ach…“ vydechla.
„Je ti dobře?“ zeptala jsem se okamžitě.
Přikývla.
„Líp než dobře.“
Sklonila jsem se a políbila ji do vlasů.
„Počkej tady. Vezmu děti pro limonádu.“
Jen mávla rukou.
„Běžte. Já to tu zvládnu.“
Když jsme se vraceli z promenády, první, čeho jsem si všimla, byly naše věci.
U stánku obsluhoval jediný dospívající kluk. K dispozici měl jeden mixér, který vydával zvuky, jako by se každou chvíli chystal zemřít, a fronta se posouvala tempem trestu. Mezi objednávkami ledových nápojů a hádkou dvou zákazníků o dávku sirupu navíc jsem se pořád otáčela směrem k pláži. Než jsme se konečně dostali na řadu, uplynulo skoro dvacet minut.
Anička nesla limonádu v obou rukou, soustředěná, aby nevylila ani kapku.
Matěj se mě mezitím vyptával, jestli smí postavit hrad tak blízko vody, aby byl podle něj „opravdu odvážný“.
Jakmile jsme sestoupili z promenády na písek, zahlédla jsem naši výbavu.
Všechno leželo bez ladu a skladu na zemi.
Babiččina plážová taška.
Moje kabelka.
Složená deka, kterou jsem přinesla pro případ, že by ji z polštářů začala bolet záda.
Někdo to všechno jednoduše shodil do písku.
A pak jsem uviděla ji.
Babička seděla vedle altánu na obyčejné bílé plastové židli. Přímo na ni dopadalo ostré červnové slunce. Ramena měla skleslá, ruce zrudlé horkem a slzy si opatrně osušovala cípem papírového ubrousku.
Stačil jediný pohled, abych pochopila, jak hluboce se cítí ponížená a jak zoufale se snaží nedat to najevo.
Kelímky mi vyklouzly z prstů a dopadly do písku.
„Babičko, co se stalo?“
Zvedla ke mně oči plné bolesti a rozpaků. Stud v nich byl tak silný, až mě zabolelo u srdce, přestože se ho snažila zakrýt.
Nervózně si uhlazovala sukni přes kolena, jako by pevně věřila, že když bude sedět rovně a vypadat upraveně, nikdo nepozná, jak moc ji to zasáhlo.
Nakonec pomalu zvedla ruku a ukázala k altánu.
Roztřásla se jí brada.
Na měkké pohovce pod střechou ležérně seděla mladší žena v bílých drahých plavkách. Nohy měla elegantně překřížené a tvářila se, jako by jí patřil altán, pláž i celý resort. Po stranách seděly její dvě společnice, smály se a něco si ukazovaly na telefonu. Nedaleko postával muž s hotelovou osuškou přes rameno a pořizoval jednu fotografii za druhou.
Babiččina brada se znovu zachvěla.
„Vyhnala mě,“ zašeptala. „Hodila moji tašku do písku a řekla, že ten prostor potřebuje víc než já.“
V hrudi se mi rozhořel vztek.
Rozhlédla jsem se a spatřila zaměstnance resortu v polokošili s hotelovým znakem. Stál jen pár kroků od nás.
„Kdo vás donutil odejít?“ zeptala jsem se.
„Ten mladík mi přinesl tu plastovou židli.“