Podívala jsem se na něj pozorněji. Nemohlo mu být víc než devatenáct. Tvář měl spálenou od slunce a vypadal jako někdo, kdo by se právě teď nejraději ocitl kdekoliv jinde.
Babička pokračovala ještě tišeji:
„Chtěla jsem mu ukázat rezervační náramek, ale ta žena řekla, že jsem zmatená. Tvrdila, že jsem ho nejspíš někde našla.“
Za mými zády Anička překvapeně zalapala po dechu.
Několik dlouhých vteřin ke mně doléhalo jen šumění moře.
Babička těžce polkla.
„Potom svým kamarádkám řekla, že asi čekám na rodinu, která na mě zapomněla. A ony se smály.“
Na okamžik jako by všechno kolem utichlo. Zůstal jen příboj.
Dřepla jsem si před babičku.
„Zůstaň tady s dětmi.“
Upřela na mě vážný pohled.
Žena v altánu si právě držela telefon před obličejem.
„Hlavně se kvůli mým narozeninám nenech zatknout.“
Pokusila jsem se usmát.
„Budu se snažit.“
V půli cesty jsem ale zpomalila.
Mladý zaměstnanec se opíral o nosný sloupek a oběma rukama svíral srolovaný ručník. Pohledem přeskakoval mezi ženou v altánu a babičkou. Nepůsobil arogantně ani bezcitně. Vypadal vyděšeně.
Žena dál natáčela.
Teprve tehdy jsem pod dokonale upraveným vzhledem zahlédla něco, co z dálky nebylo vidět: napětí, nervozitu a křečovitou potřebu, aby každý detail vypadal bezchybně.
Nejdřív obrátila telefon k moři, potom na sebe a nakonec zabrala luxusní posezení pod střechou. Hlasem určeným svým sledujícím nadšeně pronášela:
„Dokonalý den v luxusu u moře. Soukromý altán, výhled na vodu, špičkový servis… Přesně takový odpočinek jsem potřebovala.“
Jedna z jejích společnic se zasmála.
„Ukaž taky drink.“
Žena okamžitě zvedla koktejl před objektiv a její úsměv se ještě rozšířil.
Jakmile však telefon sklonila, úsměv z obličeje zmizel.
V tom okamžiku mi došlo, na čem jí záleží.
Pod veškerým leskem byla nápadně neklidná. Neustále kontrolovala displej, nespokojeně svraštila obočí, hledala jiný úhel a nakonec řekla kamarádce:
„Ne, vezmi víc altán. Musí to působit úplně soukromě. Jestli to nebude perfektní, ztratím sponzora.“
Najednou všechno dávalo smysl.
Pro ni to nebylo místo, kde si chtěla odpočinout.
Byla to kulisa.
A devadesátiletá žena s chodítkem, která tam tiše seděla, se do jejího pečlivě naaranžovaného obrazu jednoduše nehodila.
Nejdřív jsem šla k mladému zaměstnanci.
„Měl jsem zasáhnout,“ vyhrkl dřív, než jsem se stihla zeptat.
„Vy jste moji babičku přestěhoval?“
Viditelně sebou trhl.
„Přinesl jsem jí jen tu židli,“ přiznal provinile. „Vaše věci odhodily její kamarádky. Měl jsem je zastavit. Říkala, že spolupracuje s resortem a že mě nechá vyhodit, jestli jí pokazím natáčení. Tvrdila, že vaše babička omylem zabrala altán někoho jiného.“
Chvíli jsem mlčela a dívala se na něj.
Bylo zřejmé, že nastoupil teprve nedávno. Pod jmenovkou měl přilepený malý štítek s nápisem „sezónní personál“.
„Měl jste zkontrolovat rezervační náramek.“
„Ano, paní.“
„A měl jste zavolat vedoucí.“
„Ano, paní.“
Obličej mu zrudl ještě víc.
Krátce jsem přikývla a obrátila se k ženě.
„Sedíte v altánu, který je rezervovaný pro mou babičku.“
Telefon spustila jen o kousek, aby mi věnovala podrážděný pohled.
„Potřebujete něco?“
„Ano,“ odpověděla jsem klidně. „Abyste okamžitě odešla z altánu, který jsem zaplatila pro svou babičku.“
Otráveně obrátila oči v sloup.
„Proboha, zase ta stará paní? Vždyť ho skoro nevyužívala.“
Neodpověděla jsem. Jen jsem se na ni dívala.
„Potřebovaly jsme ho jen na několik záběrů.“
Tiše se zasmála, jako bych předváděla zbytečnou scénu.
„Resort už jsem označila na sociálních sítích,“ oznámila sebejistě. „Měli by být vděční za reklamu.“
„Ten altán byl zaplacený pro mou babičku.“
Pokrčila rameny.
„Vždyť říkám, šlo jen o pár rychlých záběrů.“
Hlas jsem nezvýšila ani trochu.
„Nechci tuhle věc řešit před celou pláží.“
Pohlédla na mě s hranou nechápavostí.
„Vy jste nechala devadesátiletou ženu posadit na přímé slunce.“
„Nechci se o tom bavit před všemi,“ zopakovala chladně.
Podívala jsem se na telefon, který stále držela v ruce.
„To rozhodnutí jste ale udělala sama.“
Pak jsem se obrátila k zaměstnanci.
„Prosím, zavolejte vedoucí.“
A dodala jsem:
„A můžete zjistit, jestli má tahle paní s resortem opravdu nějakou oficiální spolupráci?“
Vedoucí přišla nečekaně rychle. Už podle toho jsem poznala, že mladík celou dobu doufal, že se objeví někdo zkušenější. Byla to žena kolem čtyřiceti, u pasu měla vysílačku a výraz člověka, který přesně ví, kolik škody může vzniknout během půl minuty.
„Co se tu stalo?“ zeptala se vyrovnaně.
Bez křiku a bez zbytečných emocí jsem jí všechno shrnula. Rezervaci. Náramek. Babičku vyhnanou z altánu. Naše věci hozené do písku.
Než mě žena v bílých plavkách stačila přerušit, doplnila jsem:
„Prosím, ověřte také, jestli s ní resort opravdu spolupracuje.“
Vedoucí okamžitě zavolala vysílačkou na recepci. Chvíli naslouchala odpovědi a potom se obrátila k ženě.
„Vaše jméno?“
Žena jí ho sdělila s hlasitým povzdechem.
Vedoucí počkala na potvrzení a pak zcela klidně oznámila:
„Resort s vámi nemá uzavřenou žádnou spolupráci.“
Výraz ženy ztuhl.