Myslela jsem si, že ty nejtěžší dny už máme dávno za sebou a že vstupuji do rodiny, která si svou největší bolest odžila před lety. Jenže jedno odpoledne pronesla starší dcera mého manžela větu, po níž mi došlo, že v tom domě existuje něco, co přede mnou všichni pečlivě skrývají.
Když jsme spolu s Petrem začali chodit, řekl mi pravdu, která by řadu žen možná vyděsila, už při našem druhém setkání.
— Mám dvě dcery, — oznámil mi. — Kláře je šest a Aničce čtyři. Jejich maminka před třemi lety zemřela.
Snažil se působit klidně, ale napětí v jeho hlase se nedalo přeslechnout.
Natáhla jsem přes stůl ruku a jemně se dotkla jeho prstů.
— Děkuju, že jsi mi to řekl hned.
Na tváři se mu objevil unavený úsměv.
— Některé ženy po téhle větě odešly tak rychle, že se ani neohlédly.
Usmála jsem se na něj.
— Já ale nikam nejdu. Sedím pořád tady.
A myslela jsem to naprosto vážně.
Ty dvě holčičky si člověk nemohl nezamilovat. Klára byla plná energie, bez ustání něco zkoumala a dokázala zasypat otázkami kohokoli, kdo se objevil v její blízkosti. Chovala se, jako by celý svět měl jediný úkol: odpovídat jí. Anička byla přesný opak. Tichá, plachá a opatrná. Zpočátku nevydržela ani chvíli, aniž by se schovávala za tatínkova záda. O měsíc později už za mnou přicházela s knížkou, stočila se mi na klíně a opřela se o mě s důvěrou, jako bych v jejím životě byla odjakživa.
Nikdy jsem se nesnažila nahradit jejich maminku. Ani na okamžik mě nenapadlo, že bych mohla nebo měla. Chtěla jsem být jen někým, kdo tu bude, když mě budou potřebovat. Dělala jsem jim zapečené chleby, pouštěla jejich oblíbené večerníčky, sedávala u postele, když dostaly horečku, obdivovala jejich pestrobarevné, i když poněkud chaotické výtvory, a nechávala se zatahovat do nekonečných dětských her.
Než jsme se rozhodli vzít, byli jsme spolu celý rok.
Svatba byla skromná, ale krásná. Konala se u rybníka a přišli jen naši nejbližší příbuzní a přátelé. Klára měla ve vlasech věneček z lučních květů a zhruba každých deset minut se netrpělivě ptala, kdy už konečně přinesou dort. Anička usnula dávno před západem slunce. Petr vypadal skutečně šťastně, přesto jsem v jeho výrazu zahlédla i nepatrnou nejistotu. Jako by pořád nedokázal uvěřit, že něco dobrého může vydržet déle než chvíli.
Po svatbě jsem se nastěhovala do jeho domu.
Byl útulný, teplý a na první pohled plný klidu. Měl velkou kuchyň, širokou verandu táhnoucí se podél stěn a všude po koutě ležely hračky. Na stěnách visely rodinné fotografie nasbírané během let.
Jedna věc však v domě působila zvláštně.
Dveře vedoucí do sklepa.
Byly neustále zamčené.
Všimla jsem si jich hned během prvního týdne.
Jednoho večera jsem se už neudržela.
— Proč jsou ty dveře pořád zamčené?
Petr zrovna utíral nádobí a ani nezvedl hlavu.
— Je tam jen sklad. Staré krabice, nářadí a věci, které nepoužíváme. Nechci, aby tam holky lezly a něco si udělaly.
Znělo to rozumně.
Neměla jsem důvod téma dál rozebírat.
Jenže postupně jsem začala vnímat drobnosti, které mi neseděly.
Klára občas stála v chodbě a dlouze se na zamčené dveře dívala, když si myslela, že ji nikdo nepozoruje.
Anička se zase pokaždé, když kolem nich procházela, na pár vteřin zastavila a pak rychle odešla, jako by se nic nestalo.
Jednou jsem Kláru našla sedět na podlaze přímo před sklepem.
Upřeně hleděla na kliku.
Přistoupila jsem k ní.
— Co tady děláš?
Zvedla oči k mým.
— Nic.
Vyskočila na nohy a bez dalšího slova utekla.
Nebylo to však nic, kvůli čemu bych měla spustit poplach.
A pak přišel den, který změnil úplně všechno.
Obě děvčata byla lehce nachlazená, a tak jsem zůstala doma a vzala si volno, abych se o ně postarala.
Brzy ráno působily unaveně a bez nálady.
O hodinu později už navzdory rýmě pobíhaly po domě jako dvě malé vichřice.
Klára se teatrálně natáhla na pohovku a zvolala:
— Umírám!
Pobaveně jsem se na ni podívala.
— Jen ti teče z nosu.
V tu chvíli Anička hlasitě kýchla do deky a se smrtelně vážným výrazem dodala:
— Já taky umírám.
Nevydržela jsem to a rozesmála se.
— To je ale tragédie. Tak pojďte, napijete se šťávy.
Kolem poledne už obě běhaly po domě a hrály na schovávanou, jako by žádné nachlazení nikdy neměly.
Z kuchyně jsem zavolala:
— Přestaňte běhat!
Samozřejmě zrychlily.
— A neskákejte po nábytku!
Z patra se ozval Klářin hlas:
— To Anička!
Anička se okamžitě ohradila:
— Já jsem malá! Já ještě neznám pravidla!
Stála jsem u sporáku a ohřívala polévku, když ke mně Klára tiše přišla.
Lehce mě zatahala za rukáv.
Vážnost v její tváři mě překvapila.
Téměř šeptem se zeptala:
— Chceš se seznámit s mojí maminkou?
Zůstala jsem stát jako přimražená.
— Co jsi říkala?
Klára lehce naklonila hlavu.
— Chceš ji vidět? Taky měla moc ráda schovávanou.
Po zádech mi přeběhl ledový mráz.
— Klárko… jak to myslíš?
Zamračila se, jako by nechápala, proč je ta otázka tak složitá.
— Mám ti ukázat, kde bydlí?
V tu chvíli vešla do kuchyně Anička. Za jedno ucho táhla svého plyšového králíka.
Bez váhání řekla:
— Maminka je dole.
Srdce mi začalo bušit tak prudce, že jsem sotva slyšela vlastní dech.