Klára mě chytila za ruku a vedla mě chodbou. V očích měla stejné vzrušení, jaké mívá dítě, když chce někomu ukázat narozeninové překvapení.
Hlas se mi třásl.
— Když říkáš dole… kde přesně?
Odpověděla bez zaváhání:
— Ve sklepě. Pojď.
V hlavě se mi během několika vteřin začaly skládat ty nejhorší možnosti.
Dlouhé pohledy, které dívky věnovaly zamčeným dveřím.
A Petr, který je přede mnou nikdy neotevřel.
Klára mě dovedla až k nim.
Klidně prohlásila:
— Musíš je jen otevřít.
V ústech jsem měla úplně sucho.
— Tatínek vás sem vodí?
Přikývla.
— Někdy… když se mu po ní stýská.
Ta odpověď můj strach ještě prohloubila.
Stiskla jsem kliku.
Dveře byly zamčené.
Klára ani na okamžik neznejistěla.
— To nevadí. Maminka je uvnitř.
Měla jsem počkat, až se Petr vrátí.
Dnes to vím naprosto jistě.
Tehdy jsem ale nedokázala uvažovat s chladnou hlavou.
Vytáhla jsem z vlasů dvě sponky.
Klekla jsem si ke dveřím a rozechvělými prsty se pokusila odemknout zámek.
Anička vedle mě tiše dýchala.
Klára stála na špičkách a trpělivě čekala, až se dveře konečně otevřou.
Cvak.
Zámek povolil.
Znehybněla jsem.
Klára zašeptala:
— Vidíš?
Pomalu jsem dveře pootevřela.
Schody se ztrácely v šeru. Už první pohled do tmy mi ale stačil, aby se mi sevřelo hrdlo.
Nejdřív mě udeřil ostrý pach.
Vlhkost, plíseň a těžký vzduch místnosti, která jako by zůstala celé roky zavřená.
Sešla jsem na první schod.
Potom na druhý.
A právě tehdy se hrůza, která mě ovládala, začala měnit v něco úplně jiného.
Žádné tělo tam neleželo.
Ani jeden z děsivých obrazů, které mi mysl během několika vteřin vytvořila, nebyl skutečný.
Přede mnou se nacházelo něco docela jiného.
Sklep nepřipomínal místo činu. Vypadal spíš jako tichá pamětní místnost zasvěcená minulosti.
Skoro jako malá svatyně.
U stěny stála stará pohovka a přes její opěradlo byla nedbale přehozená měkká deka.
Police zaplňovala fotoalba.
V rámečcích stálo nespočet snímků Petrovy první ženy.
Stěny pokrývaly barevné obrázky, které namalovaly děti.
Na podlaze byly kartonové krabice popsané černým fixem.
Na nízkém stolku stál dětský čajový servis.
Přes opěradlo židle visel dámský svetr.
U zdi byly postavené ženské holínky, jako by jejich majitelka měla každou chvíli přijít a obout si je.
Vedle staré televize ležely ve sloupcích krabičky s DVD.
Celá místnost páchla vlhkostí.
Z potrubí pomalu odkapávala voda do kbelíku postaveného na zemi a po stěně se táhly tmavé mapy od vlhka.
Nemohla jsem se pohnout.
Klára se usmála.
— Maminka bydlí tady.
Otočila jsem k ní hlavu.
— Jak to přesně myslíš, zlatíčko?
Rozmáchla se rukou po celé místnosti.
— Tatínek nás sem vodí. Tady můžeme být s maminkou.
Anička si přitiskla plyšového králíka pevněji k hrudi.
— Díváme se na maminku v televizi.
Klára souhlasně přikývla.
— A tatínek si s ní povídá.
Znovu jsem se rozhlédla.
Tohle nebyl obyčejný sklep.
Byla to místnost, do níž se na celé roky zavřel zármutek.
Nebyl tu žádný zločin.
Ani známky šílenství.
Dokonce ani děsivé tajemství v podobě, jakou mi vnucovala představivost.
Jen žal, který si v domě našel vlastní pokoj a odmítal odejít.
Přistoupila jsem ke skříňce pod televizí.
Na horním DVD bylo napsáno „Výlet do zoo“.
Na dalším stálo „Klářiny narozeniny“.
Na stole ležel otevřený zápisník.
Nechtěla jsem ho číst.
Přesto mi oči samy sklouzly k jediné větě.
„Kéž bys tu teď byla.“
Okamžitě jsem sešit zavřela.
Vtom se nahoře ozvalo otevření vchodových dveří.
Petr se vrátil mnohem dřív, než jsme čekaly.
Z přízemí zazněl jeho hlas:
— Holky?
Klářina tvář se rozzářila.
— Tati! Ukázala jsem ji mamince!
Kroky nad námi se náhle zastavily.
Pak se prudce rozběhly ke sklepu.
O několik vteřin později se Petr objevil ve dveřích.
Když uviděl, že jsou otevřené, zbledl tak, že mu z tváře zmizela veškerá barva.
Následovalo několik těžkých vteřin, které působily jako celé minuty.
Nikdo nepromluvil.
Nakonec se zhluboka nadechl.
— Cos to udělala?
Mluvil tiše, ale tvrdost v jeho hlase stačila, aby Klára sebou trhla.
Bez přemýšlení jsem se postavila před obě děti.
— Takhle se mnou mluvit nebudeš.
Petr si sevřel hlavu oběma rukama.
— Proč jsou ty dveře otevřené?
Podívala jsem se mu přímo do očí.
— Protože mi tvoje dcera řekla, že jejich maminka bydlí dole.
Jeho výraz se okamžitě změnil.
Vztek zmizel.
Nahradil ho strach, stud a hluboká bezradnost člověka, který už neví, jak uniknout vlastnímu tajemství.
Klářin hlas se zachvěl.
— Udělala jsem něco špatného?
Když se na ni Petr podíval, vypadal, jako by mu někdo lámal srdce před očima.
Okamžitě zjemnil.
— Ne. Ne, zlatíčko. Ty jsi neudělala nic špatného.
Klekla jsem si k dívkám.
— Běžte nahoru a pusťte si pohádku. Za chvilku vám přinesu polévku.
Obě chvíli váhaly.
Pak tiše vyšly po schodech.
Jakmile zmizely, otočila jsem se zpátky k Petrovi.
Zhluboka jsem se nadechla.
— Mluv.
Pomalu se rozhlédl po sklepě.
Jako by stále nedokázal přijmout, že jsem viděla úplně všechno.
Nakonec tiše řekl:
— Chtěl jsem ti to povědět.
Zvedla jsem obočí.
— Kdy?
Neodpověděl.
Jeho mlčení řeklo víc než jakákoli věta.
Hořce jsem se usmála.