Už od začátku jsem cítila, že něco nesedí. A ten pocit přišel dávno předtím, než vytáhl svou slavnou historku o tom, že „za jednu noc zvládne třikrát“.
Na první pohled přitom působilo všechno správně. Možná až příliš správně.
Mně bylo devětačtyřicet, jemu padesát. Seznámili nás společní přátelé. Žádná filmová náhoda, žádná láska na první pohled, žádný osudový okamžik. Prostě obyčejné, přirozené setkání dvou dospělých lidí. Ten den jsem měla dlouhý kabát a starou vlněnou šálu, kterou už roky nedokážu vyhodit, přestože dávno nevypadá jako nová. On přišel v dokonale čisté, pečlivě vybrané bundě. Voněl drahým parfémem s jemnými dřevitými tóny, elegantním a nenápadným. A už během prvních minut stočil rozhovor sám k sobě.
„Kdysi jsem byl úplně jiný chlap,“ řekl a lehce se ke mně naklonil.
V duchu mi okamžitě proběhlo: Tak už to začíná…
Nahlas jsem však nic neřekla. Jen jsem se usmála.
Naše první schůzky byly klidné. Chodili jsme na kávu, procházeli se dlouhými ulicemi a dokázali spolu mluvit celé hodiny. Nikam nespěchal, netlačil na mě a nezkoušel překračovat hranice mého soukromí. Zvenčí všechno vypadalo naprosto v pořádku. Jenže jedna drobnost mě postupně znepokojovala víc, než jsem si chtěla připustit.
Pořád se vracel do minulosti.
„Dřív jsem vydržel vzhůru celou noc,“ vyprávěl jednou, zatímco pomalu míchal cukr v šálku. „Ráno jsem šel rovnou do práce a po směně jsem se ještě stavil za nějakou ženou. Energie jsem měl na rozdávání.“
Mlčky jsem poslouchala a občas přikývla. Čím déle mluvil, tím jasněji jsem chápala, že ta slova vlastně nejsou určena mně. Snažil se přesvědčit především sám sebe.
„Dnes je samozřejmě všechno jiné,“ pokračoval. „Ale zato je to mnohem hlubší. Teď už opravdu umím věci prožívat.“
A těch jeho nekonečných „ale“ začalo být mnohem víc, než jsem chtěla slyšet.
Nikdy jsem nehledala dokonalého muže. Opravdu ne. Nepotřebovala jsem hrdinu z velkého příběhu ani člověka, který mě ohromí sbírkou okázalých úspěchů. Toužila jsem jen po někom živém, citlivém a skutečném. Po muži, který nezačíná každou druhou větu slovy: „Kdysi jsem býval…“
Přesto mě na něm něco přitahovalo.
Rozhodla jsem se proto, že ho neodsoudím příliš brzy.
V pátek večer mi zavolal.
„Přijeď dnes ke mně,“ navrhl. „Uvařím ti dobrou večeři. Strávíme spolu hezký večer jako dva dospělí lidé.“
Pousmála jsem se sama pro sebe.
Jako dva dospělí lidé… Co tím přesně myslí?
Zvítězila zvědavost, a tak jsem šla.
Jeho byt byl opravdu útulný. Nešlo jen o teplo z radiátorů, ale o klid, který se držel ve vzduchu. Měkké nažloutlé světlo, těžké závěsy, masivní dřevěný stůl poznamenaný léty. Z kuchyně se linula vůně čerstvě zapečených brambor se smetanou a sýrem. Celý prostor byl plný teplé, domácí vůně.
„Dal jsem si záležet kvůli tobě,“ řekl trochu rozpačitě.
Právě v té chvíli se mi líbil víc než během všech historek, které mi do té doby vyprávěl o sobě.
Posadili jsme se ke stolu. Nalil víno do sklenic. Jedli jsme, povídali si a smáli se. Byl to skutečně příjemný večer…
Dokud se znovu nevrátil ke svému nejoblíbenějšímu tématu.
„Budu k tobě upřímný,“ řekl a opřel se pohodlněji do židle. „Kdysi jsem dokázal překvapit každou ženu, se kterou jsem byl.“
Málem jsem se rozesmála, ale včas jsem se ovládla.
„Samozřejmě v dobrém,“ rychle dodal.
„Tak v to doufám,“ odpověděla jsem s úsměvem.
Usmál se také, jenže jeho výraz nepůsobil přirozeně. Vypadal, jako by věděl, že se usmát musí.
„Člověk už pochopitelně nemá dvacet,“ pokračoval. „Ale já umím všechno vynahradit. Chápeš? Dnes už nejde o počet… jde o kvalitu.“
V tu chvíli se ve mně něco stáhlo.
Ne kvůli samotným slovům.
Kvůli pocitu, který z nich vycházel.
Jako by si předem připravoval omluvu pro neúspěch, který se ještě ani nestal. Jako by mezi námi existovala neviditelná zkouška a on ji musel za každou cenu složit.
Po večeři pustil gramofon. Starší deska začala jemně praskat a pokojem se rozlila nostalgická, teplá, trochu zastřená melodie. Stáli jsme vedle sebe u okna. Pomalu mi položil ruce kolem ramen.
„Opravdu se mi líbíš,“ řekl tiše.
Poprvé za celý večer mi všechno připadalo skutečné.
Na několik vteřin jsem si dokonce pomyslela, že jsem ho možná od začátku posuzovala nespravedlivě. Že moje pochybnosti mohly být zbytečné. V tom krátkém okamžiku jsem chtěla věřit, že náš příběh může pokračovat mnohem hezčím směrem, než jsem čekala.
Jenže ten pocit dlouho nevydržel.
Vzápětí se všechno znovu proměnilo ve zkoušku.
V každém jeho pohybu byla opatrnost. Kdykoli se mě dotkl, jako by se mě beze slov ptal stále na totéž:
„Tak co? Bylo to dost dobré?“
Nešlo o to, že všechno probíhalo klidně.
Problém byl v tom, že nikde nebyla ta velká jiskra, o které předtím tak dlouze mluvil.
Nebyl špatný. Ale nebyl ani nezapomenutelný.
Bylo to úplně normální.
Jenže mezi jeho velkolepými vyprávěními a tím, co se skutečně dělo, zůstávala obrovská vzdálenost.
Jeho slova byla veliká. Skutečnost byla obyčejná.
A najednou mě napadlo něco zvláštního.
Nedokázala jsem cítit jeho.
Vnímala jsem pouze to, jak moc se snaží.