Někdy člověka přepadne podivný pocit.
Druhý leží fyzicky vedle vás, ale část jeho duše jako by stála opodál a pozorovala ho zvenčí. Hlídá každý pohyb, hodnotí každé gesto a každou vteřinu měří vlastní výkon.
Po chvíli vstal, oblékl si župan a odešel do kuchyně.
Já zůstala ležet v posteli, dívala se do stropu a poslouchala cinkání sklenic.
Za chvíli se vrátil s lahví vína a dvěma sklenkami.
„Tak…“ začal, když si sedl vedle mě. „Nezklamal jsem tě, že ne?“
A právě tahle otázka ve mně uhasila i poslední zbytek něčeho, co tam ještě zůstávalo.
Protože problém nebyl v tom, že by ta noc byla špatná.
Problém byl v tom, že se stále pokoušel osvědčit před neviditelnou porotou.
Jako by celý večer nebyl se mnou, ale soupeřil se svou vlastní minulostí.
„Bylo to hezké,“ odpověděla jsem klidně.
Přikývl.
Z jeho tváře však bylo jasné, že ani on sám mým slovům nevěří.
„Kdysi samozřejmě…“ začal znovu.
„Petře…“ přerušila jsem ho tiše.
Okamžitě zmlkl.
„Mohli bychom na chvíli odložit to tvoje ‚kdysi‘?“
Podíval se na mě překvapeně.
Ve tváři měl upřímnou snahu pochopit, co mu vlastně říkám.
„Jak to myslíš?“
„Úplně jednoduše,“ řekla jsem. „Existuje i dnešek. Existuje tahle chvíle. Život není jen to, co už bylo.“
Na chvíli se rozhostilo ticho.
Nic neodpověděl.
Jen pomalu sklonil hlavu a přikývl.
A právě tehdy jsem definitivně pochopila, že každý z nás žije v úplně jiném světě.
Já se snažila být v přítomnosti.
On pořád zůstával ve včerejšku.
Znovu si lehl vedle mě.
Otočil se ke mně zády.
Asi za deset minut tvrdě usnul.
Opravdu přesně za deset minut.
Beze slova.
Já zůstala vzhůru.
Poslouchala jsem jeho dech.
A přemýšlela, co vlastně tu noc pokazilo.
Nešlo o to, že bychom spolu strávili špatný večer.
Skutečný problém byl v tom, že člověk může uvíznout ve vlastní minulosti tak hluboko, až se přítomnost změní jen v kulisu.
Ráno vypadal překvapivě odpočatě.
Sám připravil kávu.
Položil hrnky na stůl, přišel ke mně a lehce mě políbil na spánek.
„Už dlouho jsem se tak dobře nevyspal,“ řekl s úsměvem.
Usmála jsem se také.
„Zopakujeme si to?“ zeptal se a mrkl na mě.
A právě v té vteřině jsem svou odpověď ucítila naprosto jasně.
Ne.
Nechtěla jsem.
Ne proto, že by byl špatný člověk.
Byl zdvořilý.
Ohleduplný.
Měl dobré úmysly.
Jenže vedle něj jsem se necítila jako žena.
Připadala jsem si spíš jako divačka sedící v hledišti.
A přede mnou stál herec, který se znovu a znovu snažil oživit vlastní legendu.
„Uvidíme,“ řekla jsem pouze.
Přikývl.
Podíval se na mě způsobem, který naznačoval, že všechno pochopil.
Já však měla silný pocit, že ve skutečnosti nepochopil vůbec nic.
Později mi ještě několikrát napsal.
Jeho zprávy byly stejně slušné jako vždycky.
Nenaléhal a neobtěžoval mě.
Odpovídala jsem mu se stejnou zdvořilostí.
Už jsme se ale nikdy neviděli.
A víš, co je na celém tom příběhu nejpodivnější?
Ani s odstupem času nedokážu uvést jediný naprosto přesný důvod.
Na papíře vypadalo všechno docela normálně.
Nepohádali jsme se.
Nikdo nikomu neublížil.
Nestalo se nic, co by se dalo označit za velké zklamání.
Přesto v tom všem chybělo něco zásadního.
Samotný život.
Jako by proti mně neseděl skutečný člověk, ale postava, která už mnoho let žije uvnitř příběhů, jež sama o sobě vypráví.
Možná právě v tom spočívala celá podstata.
Nehledala jsem hrdinu, který kdysi něco znamenal.
Chtěla jsem opravdového člověka, který dnes dýchá, směje se, chybuje a dokáže být sám sebou.
On se však stále pokoušel dokázat, že býval legendou.
A potlesk minulosti pro něj zněl silněji než ticho přítomnosti.