„Co tím myslíš, že tě povýšili?“ zeptal se Petr zmateně a skoro vyděšeně.
Jana zůstala stát uprostřed předsíně. Klíče jí pořád vězely sevřené mezi prsty a úsměv, se kterým před chvílí vešla domů, jí pomalu mizel z tváře. Petr stál ve dveřích do obýváku, ruce založené na prsou, a z jeho pohledu bylo naprosto jasné, že radost od něj čekat nemůže.
„Co tím myslíš, že tě povýšili?“ zopakoval a udělal k ní krok. „Tohle se mi NELÍBÍ. Zítra napíšeš výpověď!“
Jana si pomalu svlékla kabát a snažila se pochopit, jestli opravdu slyšela to, co slyšela. Celý den se těšila na večer. V duchu si představovala, jak manželovi oznámí dlouho očekávané povýšení, jak mu řekne, že odteď povede oddělení ve farmaceutické firmě, kde poctivě pracovala už osm let.
„Petře, vždyť jsi věděl, že se o tu pozici ucházím. Mluvili jsme o tom už před měsícem…“
„Mluvit o tom je jedna věc, ale rozhodovat o takových věcech bez mého souhlasu je něco úplně jiného!“ jeho hlas ztvrdl. „A kdo se bude starat o domácnost? Kdo bude vařit? Kdo mě bude vítat, až přijdu z práce? Teď budeš v té firmě trčet do noci!“
Jana přešla do obýváku a posadila se na pohovku. Jeho reakce se jí v hlavě vůbec neskládala dohromady. Za sedm let manželství si na Petrovy prudké výbuchy zvykla, ale tak otevřené sobectví od něj přece jen nečekala.
„Petře, tohle je šance pro nás oba. Plat budu mít skoro dvojnásobný. Konečně bychom mohli jet na dovolenou, udělat pořádnou rekonstrukci…“
„NE!“ udeřil pěstí do stolu tak prudce, až se Jana lekla. „Tvoje peníze nepotřebuju! Já jsem chlap, já mám rodinu živit! A ty… ty máš doma vytvářet zázemí a starat se o mě! To je tvoje POVINNOST!“
Jana cítila, jak se v ní zvedá horká vlna odporu. Všechny ty roky chodila do práce a zároveň táhla celý byt sama. Vstávala v šest ráno, aby mu připravila snídani, večer se vracela unavená a znovu stála u sporáku, prala, žehlila, uklízela. A on po sobě nedokázal odnést ani hrnek do dřezu.
„Petře, nežijeme v minulém století. Žena má taky právo na kariéru…“
„DOST!“ přistoupil k ní tak blízko, že se nad ní tyčil. „Zítra buď podáš výpověď, nebo tu funkci odmítneš. Vyber si — práce, nebo rodina!“
Noc se táhla v těžkém, dusivém tichu. Petr si okázale ustlal v obýváku a Jana se až do rána převracela v ložnici, neschopná pochopit, kdy přesně se jejich život stočil tak špatným směrem. Vzpomínala na jejich seznámení na oslavě narozenin společné kamarádky, na jeho pozornosti, kytice a krásné sliby o budoucnosti.
Ráno vstala dřív než obvykle a mechanicky připravila snídani. Petr vešel do kuchyně v dokonale vyžehlené košili — tu mu Jana vyžehlila ještě předchozí večer, navzdory hádce. Zvyk byl silnější než bolest.
„Tak co, rozmyslela sis to?“ zeptal se, posadil se ke stolu a ani nepozdravil.
„Petře, pojďme si o tom v klidu promluvit…“
„O tomhle se NENÍ O ČEM bavit!“ odstrčil talíř. „Buď dnes povýšení odmítneš, nebo budu muset postupovat jinak.“
„Co znamená postupovat jinak?“ Jana zbystřila.
„Mám způsoby, jak tvoje rozhodnutí ovlivnit,“ pronesl chladně. „Třeba můžu kolegům říct, jaká doopravdy jsi doma. Nepořádná, líná, neschopná hospodyně. Uvidíme, jak dlouho se na manažerské pozici udržíš s takovou pověstí.“
Jana na něj hleděla a nevěřila vlastním uším. Opravdu to říkal muž, kterého si kdysi vzala? Člověk, který sliboval, že ji bude milovat a podporovat?
„Ty mě teď VYDÍRÁŠ?“
„Já CHRÁNÍM naši rodinu před tvými směšnými ambicemi!“ Petr prudce vstal od stolu. „Máš čas do večera. Dobře si to rozmysli.“
Odešel a za sebou hlasitě práskl dveřmi. Jana zůstala sedět v kuchyni a dívala se na netknutou snídani. Uvnitř jí rostl pocit, který zpočátku neuměla pojmenovat. Nebyla to už uraženost ani zklamání. Byl to VZTEK. Jasný, žhavý, skoro spalující vztek.
V práci jí kolegové gratulovali a vedení chválilo její výsledky. Eva Novotná, generální ředitelka, jí osobně stiskla ruku a řekla, že už dlouho čekala na chvíli, kdy Jana tu pozici převezme.
„Patříte k našim nejsilnějším lidem, paní Horáková. Jsem si jistá, že pod vaším vedením oddělení ukáže úplně jinou úroveň.“
Jana se usmívala, děkovala a přijímala gratulace, ale myšlenky se jí pořád vracely k Petrovi. K jeho hrozbám. K tomu, s jakou lehkostí byl ochotný zničit její pověst jen proto, aby měl dál pohodlí.
Během polední pauzy jí zavolala kamarádka Lucie.
„Jani, gratuluju! Konečně tě ocenili tak, jak si zasloužíš! Kdy to oslavíme?“
„Luci, já nevím… Petr je proti.“
„Jak PROTI?“ Lucie se ani nesnažila skrýt rozhořčení. „Proti tomu, že jeho žena něco dokázala? Vždyť on ti prostě ZÁVIDÍ!“
„Řekl, že si mám vybrat — rodina, nebo kariéra.“
„Jani, to je NESMYSL! V jaké době podle něj žijeme? Chápu, že ho miluješ, ale tohle už není povaha. Tohle je překročení všech hranic!“
Jana mlčela. Věděla, že má Lucie pravdu, jenže přiznat si to znamenalo přiznat i něco dalšího: její manželství, do kterého vložila sedm let, naděje, trpělivost a nekonečné ústupky, se jí rozpadalo pod rukama.
