„Co tím myslíš, že tě povýšili?“ zeptal se manžel tak vyděšeně, jako by mu právě oznámila zradu — a hned druhý den po ní chtěl, aby zahodila osm let práce i vlastní život

„Víš co,“ řekla Lucie měkčeji, „přijeď večer ke mně. Sedneme si, promluvíme si v klidu, bez křiku a bez hysterie. A zamysli se nad jednou věcí: člověk, který tě opravdu miluje, se raduje z tvých vítězství. Nenutí tě, aby ses jich vzdala.“

Jana však k Lucii nejela. Vrátila se domů. Věděla, že rozhovor s Petrem už nejde dál odkládat. Dnes musí být všechno řečeno naplno.

V bytě bylo nezvykle ticho. Petr se z práce ještě nevrátil. Jana došla do kuchyně, nalila si sklenici vody a posadila se k oknu.

V hlavě se jí vracely poslední roky. Jak byl Petr nenápadně čím dál náročnější. Jak kritizoval její jídlo, oblečení, účes i drobné zvyky. Jak jí pomalu vtloukal do hlavy, že bez něj není nikdo a nestojí za nic. A nejhorší bylo, že mu VĚŘILA. Snažila se být lepší, pohodlnější, správnější. Dokonalá manželka. Dokonalá hospodyně. Ale jemu bylo pořád MÁLO.

Vchodové dveře bouchly. Petr vešel do bytu a podle těžkých kroků Jana hned poznala, že má mizernou náladu.

„Tak co, ROZHODLA SES?“ objevil se ve dveřích kuchyně.

Jana se k němu pomalu otočila. V jejím pohledu se něco změnilo a Petr si toho všiml.

„Ano. Rozhodla. Povýšení přijímám.“

Manželovi se tvář zkřivila vzteky.

„TY SI ZE MĚ DĚLÁŠ LEGRACI? Řekl jsem ti snad jasně…“

„A já ti jasně odpovídám — POVÝŠENÍ PŘIJÍMÁM!“ Jana vstala a v jejím hlase se poprvé po dlouhé době ozvala pevnost. „A víš co, Petře? Na tvoje výhrůžky KAŠLU!“

Zarazil se. Za celá léta jejich manželství s ním Jana takhle nikdy nemluvila. Nikdy se nehádala až do konce, nezvyšovala hlas, vždycky ustoupila jako první.

„Jak se opovažuješ…“

„JAK SE OPOVAŽUJU?“ Jana k němu udělala krok a Petr mimoděk couvl. „Opovažuju se žít vlastní život! Opovažuju se pracovat! Opovažuju se růst! Opovažuju se sama rozhodovat!“

„Budeš toho LITOVAT!“ pokusil se znovu získat ztracenou převahu. „Všem řeknu, jaká jsi…“

„TAK TO ŘEKNI!“ vykřikla Jana. „Řekni všem, jak hrozná jsem manželka! Jak každý den vstávám v šest ráno, abych ti udělala snídani! Jak peru tvoje věci, žehlím košile, uklízím po tobě jako po malém dítěti! Jak celý den pracuju a potom přijdu domů vařit večeři, protože ty si neumíš udělat ani míchaná vajíčka! ŘEKNI JIM TO!“

Petr otevřel ústa, ale nevydal ze sebe ani slovo. Takhle svou ženu nikdy neviděl. Oči jí hořely hněvem, ruce měla sevřené v pěst a celá jako by vyzařovala rozhodnutí, které už nic nezlomí.

„A víš, co řeknu já?“ pokračovala Jana a hlas se jí třásl už ne strachem, ale zuřivostí. „Řeknu jim, jak jsi celá ta léta ŽIL ZA MOJE PENÍZE! Jak jsi utrácel MOJI výplatu za svoje hračky — telefony, tablety, hodinky! Jak jsi mě nutil šetřit na sobě, kupovat nejlevnější potraviny, zatímco ty jsi klidně chodil s kolegy na obědy do drahých restaurací!“

„MLČ!“ zařval Petr.

„NE, NEBUDU MLČET!“ Jana už se nedokázala zastavit. „Celé roky jsem snášela tvoji hrubost, tvoji povýšenost, to, že se ke mně chováš jako k bezplatné služce! Ale DOST! Slyšíš? UŽ STAČILO!“

Petr stál bledý, prsty zatínal a zase povoloval. Byl zvyklý dívat se na poslušnou ženu, která splní každý jeho požadavek. Jenže teď před ním stála žena připravená bojovat za sebe a za svůj život.

„Jestli tu pozici neodmítneš, odejdu,“ vycedil a rozhodl se použít poslední trumf.

Jana se zasmála. Hořce, vztekle a naprosto upřímně.

„TAK ODEJDI! Opravdu si myslíš, že tě budu prosit, abys zůstal? Že budu plakat, omlouvat se a držet se tě za rukáv? NE, Petře! Odejdi! A vezmi si svoje věci!“

„Nemůžeš mě vyhodit z MÉHO bytu!“

„Z JAKÉHO tvého?“ Jana vytáhla ze zásuvky složku s dokumenty. „Tady je kupní smlouva. Byt je psaný na MĚ. Koupený za MOJE peníze, které mi nechala babička. Ty jsi sem nevložil ANI KORUNU!“

Petr zrudl vzteky. Jako by na tuhle skutečnost opravdu zapomněl. Byt Jana koupila ještě před svatbou za peníze, které zdědila.

„Ale… jsme přece manželé…“

„Zatím ano. To se ale dá snadno napravit,“ Jana vzala telefon. „Zítra jdu za advokátem. Rozvod, vypořádání majetku. I když není moc co vypořádávat — skoro všechno bylo koupené z mých peněz.“

„Jano, promluvme si klidně…“ Petr náhle změnil tón, jeho hlas změkl a zněl téměř laskavě. „Ujel jsem. Pojďme to probrat…“

„Na probírání je POZDĚ! Sedm let jsem doufala, že se změníš, že z tebe bude normální člověk, ne jen pohodlný příživník! Ale tobě vyhovovalo žít z mé práce! Vyhovovalo ti, aby žena mlčela, snášela všechno a neměla právo na vlastní hlas!“

„Já tě MILUJU!“ vykřikl Petr.

„NELŽI!“ Jana k němu přistoupila skoro až těsně. „Ty miluješ jen sám sebe! Svoje pohodlí, svůj pořádek, svoje jistoty! A já jsem pro tebe jen služka s výplatou!“

Vtom někdo zazvonil. Jana šla otevřít. Na prahu stál pan Dvořák, soused z patra, s ustaraným výrazem ve tváři.

„Paní Horáková, je u vás všechno v pořádku? Slyšel jsem křik…“

„Všechno je NAPROSTO v pořádku, pane Dvořáku!“ řekla Jana nahlas, aby to Petr zřetelně slyšel. „Jen vyhazuju z bytu parazita!“

Soused rozpačitě přikývl a rychle odešel. Jana se vrátila zpátky. Petr už stál v předsíni a natahoval si bundu.

„Tohle ještě neskončilo,“ zasyčel. „Ještě se ke mně připlazíš a budeš MĚ prosit, abych se vrátil!“