Z vlaku do Ostravy: cesta za odplatou se rozjela ve chvíli, kdy si sedm mužů myslelo, že ji navždy umlčeli

Sedm ničemů zničilo její tělo, pokusilo se zlomit jí duši a potom ji shodilo do lesní strže, přesvědčených, že tím zahladili poslední stopu. Věřili, že tam jejich zločin skončil. Jenže když se po stopě vydá důstojnice zvláštní vojenské kontrarozvědky, zmizí jen tomu, kdo nikdy neuměl hledat.

Prosinec roku čtyřiačtyřicet. Vlak „Vídeň — Praha“ se těžce prodíral mrazivou tmou a jeho dlouhý hvizd rozřezával nehybné ticho české zimní noci. Ve vagonech nebylo nic z radosti vítězů, jen hutná, lepkavá únava lidí, kteří už viděli příliš mnoho. Major Anna Marešová, mezi svými známá pod krycím jménem „Vichřice“, seděla u zamrzlého okna a tvář tiskla ke sklu potaženému bílou námrazou. Bylo jí sedmadvacet.

Za sebou měla roky ve zvláštní rozvědce, desítky operací za nepřátelskými liniemi, likvidace důstojníků wehrmachtu i duši vypálenou válkou téměř do prázdna. V plátěném vaku jí ležela ukořistěná harmonika — dárek pro mladšího bratra, kterého neviděla od prvních dnů války. Jela domů s jedinou touhou: nechat za sebou pach spáleniny, krve a smrti. Netušila, že před ní stojí zkouška horší než fronta — bez rozkazu, bez zákona a bez naděje, že jí někdo přijde na pomoc.

Vlak sebou náhle trhl a zastavil. Bezejmenná zastávka, černý les, krátké technické stání.

— Je tu dusno… — zašeptala sotva slyšitelně.

Přehodila přes ramena propálený vojenský kabát, vyšla do chodbičky a seskočila na zasněžený násep. Chtěla se nadechnout ostrého vzduchu a aspoň na okamžik zůstat sama, daleko od chrápání vyčerpaných vojáků.

Od kolejí odešla sotva několik desítek kroků. Tma se kolem ní zavřela téměř okamžitě. Za zády křupl sníh. Instinkt zafungoval bez zaváhání — otočka, úder. Jenže útočník nebyl sám. Bylo jich sedm. Prudká rána do týla ji srazila do černé prázdnoty.

Vědomí se vrátilo uprostřed ledové noční můry. Lesní mýtina zalitá měsícem. Rezavý sud, v němž pod popelem doutnaly uhlíky. A kolem tmavé postavy.

Nebyli to vojáci, ale zvířata s lidskými tvářemi: zběhové, rabující vyvrhelové, uprchlí trestanci z vojenských oddílů. Anna se pokusila vytrhnout, jenže ruce měla stažené drátem a zdvižené nad hlavou. Hadrový roubík jí rozedíral rty. Ona, důstojnice zvyklá zneškodnit nepřítele během vteřin, poprvé v životě ležela zcela bezmocná.

Sedm.

Počítala je, držela se toho čísla jako posledního zbytku vědomí. V rozechvělém světle uhlíků si ukládala do paměti každou stopu: tetování na ruce, širokou spáleninu přes tvář jednoho z nich, prsten na špinavém prstu dalšího, prasklé německé hodinky. A hlas — chraplavý, jistý, patřící tomu, kdo se nezapojil, jen stál stranou a díval se.

Když bylo po všem, táhli ji ke strži.

— Dorazit ji? — zeptal se někdo.

— Proč dělat hluk? Do svítání nevydrží, — odpověděl ten stejný hlas. — Naházejte na ni větve a mizíme.

Srazili ji dolů, zasypali ji větvemi, sněhem a zmrzlou hlínou. Odešli s jistotou, že za sebou nechali mrtvé tělo.

Jenže srdce ještě tlouklo.

Slabě, nepravidelně — ale tlouklo. Pod vrstvou země a sněhu, s rozlámaným tělem, znovu otevřela oči. Vzduchu bylo zoufale málo. Panika ji sevřela hned.

Začala rukama odhrabávat zem, trhala si nehty, dusila se a kašlala. Plazila se vzhůru jen silou vzteku a tvrdohlavé vůle přežít.

Po několika hodinách se dostala ven. Vlak byl dávno pryč.

Té noci zůstala stará Anna Marešová v té jámě. Nahoru se vydrápalo něco jiného. Něco, co mělo už jen jediný cíl — odplatu.

Olomouc. Nemocnice. Starý chirurg se jí nedokázal podívat do očí, když mluvil suše a opatrně:

— Zlomeniny, otřes mozku… stav je vážný. Musím to oznámit prokuratuře.

— Ne, — řekla tiše.

— To je zločin!

— Řekla jsem ne.

Dobře věděla, co by následovalo: výslechy, ponížení, nekonečné otázky, cizí pohledy. A viníci se mezitím už rozpustili někde ve tmě.

— Napište, že jsem spadla z vlaku.

Po dvou měsících opustila nemocnici. Chodila těžce, ruka ji neposlouchala a ve vlasech se jí objevil šedý pramen. Domů ale nejela. Její cesta vedla do Prahy.

Plukovník státní bezpečnosti Karel Král, její bývalý nadřízený, zbledl, když ji uviděl.

— Co se ti stalo?

— Potřebuji doklady. Jiné jméno. Přístup do archivů.

— Víš, jak tohle může skončit?

— Hledám otce, — zalhala klidně.

Dlouho na ni hleděl. Pak beze slova otevřel trezor. Pochopil všechno. Ale nezastavil ji.

Anna se vrátila do svého pokoje na Vinohradech. Přistoupila k zrcadlu a rtěnkou na sklo napsala: „Spálenina“, „Tetování“, „Prsten“, „Hodinky“, „Hlas“.

Sedm cílů.

Vzpomněla si na větu jednoho z nich o Ostravsku. To byla nit.

Smazala nápisy a koupila si lístek na vlak do Ostravy.

Neměla v úmyslu předat je soudu. Pro ně měl přijít jiný rozsudek.

Budou mizet jeden po druhém — tiše, bez hluku, beze stop.

Lov začal. A oběti ještě nevěděly, že po jejich stopě už kráčí predátor.

Vlak na východ se vlekl přes nekonečné roviny tak dlouho, jako by se sama země snažila roztáhnout vzdálenost mezi minulostí a tím, co Anna hodlala udělat. Vagony hučely rozhovory, smíchem i cizími příběhy, ale ona neslyšela nic. Seděla u okna, dívala se, jak bílá pole střídají tmavé lesy, a znovu si v hlavě přehrávala každou podrobnost oné noci.