Sedm ničemů zničilo její tělo, pokusilo se zlomit jí duši a potom ji shodilo do lesní strže, přesvědčených, že tím zahladili poslední stopu. Věřili, že tam jejich zločin skončil. Jenže když se po stopě vydá důstojnice zvláštní vojenské kontrarozvědky, zmizí jen tomu, kdo nikdy neuměl hledat.
Prosinec roku čtyřiačtyřicet. Vlak „Vídeň — Praha“ se těžce prodíral mrazivou tmou a jeho dlouhý hvizd rozřezával nehybné ticho české zimní noci. Ve vagonech nebylo nic z radosti vítězů, jen hutná, lepkavá únava lidí, kteří už viděli příliš mnoho. Major Anna Marešová, mezi svými známá pod krycím jménem „Vichřice“, seděla u zamrzlého okna a tvář tiskla ke sklu potaženému bílou námrazou. Bylo jí sedmadvacet.
Za sebou měla roky ve zvláštní rozvědce, desítky operací za nepřátelskými liniemi, likvidace důstojníků wehrmachtu i duši vypálenou válkou téměř do prázdna. V plátěném vaku jí ležela ukořistěná harmonika — dárek pro mladšího bratra, kterého neviděla od prvních dnů války. Jela domů s jedinou touhou: nechat za sebou pach spáleniny, krve a smrti. Netušila, že před ní stojí zkouška horší než fronta — bez rozkazu, bez zákona a bez naděje, že jí někdo přijde na pomoc.
Vlak sebou náhle trhl a zastavil. Bezejmenná zastávka, černý les, krátké technické stání.
— Je tu dusno… — zašeptala sotva slyšitelně.
Přehodila přes ramena propálený vojenský kabát, vyšla do chodbičky a seskočila na zasněžený násep. Chtěla se nadechnout ostrého vzduchu a aspoň na okamžik zůstat sama, daleko od chrápání vyčerpaných vojáků.
Od kolejí odešla sotva několik desítek kroků. Tma se kolem ní zavřela téměř okamžitě. Za zády křupl sníh. Instinkt zafungoval bez zaváhání — otočka, úder. Jenže útočník nebyl sám. Bylo jich sedm. Prudká rána do týla ji srazila do černé prázdnoty.
Vědomí se vrátilo uprostřed ledové noční můry. Lesní mýtina zalitá měsícem. Rezavý sud, v němž pod popelem doutnaly uhlíky. A kolem tmavé postavy.
Nebyli to vojáci, ale zvířata s lidskými tvářemi: zběhové, rabující vyvrhelové, uprchlí trestanci z vojenských oddílů. Anna se pokusila vytrhnout, jenže ruce měla stažené drátem a zdvižené nad hlavou. Hadrový roubík jí rozedíral rty. Ona, důstojnice zvyklá zneškodnit nepřítele během vteřin, poprvé v životě ležela zcela bezmocná.
Sedm.
Počítala je, držela se toho čísla jako posledního zbytku vědomí. V rozechvělém světle uhlíků si ukládala do paměti každou stopu: tetování na ruce, širokou spáleninu přes tvář jednoho z nich, prsten na špinavém prstu dalšího, prasklé německé hodinky. A hlas — chraplavý, jistý, patřící tomu, kdo se nezapojil, jen stál stranou a díval se.
Když bylo po všem, táhli ji ke strži.
— Dorazit ji? — zeptal se někdo.
— Proč dělat hluk? Do svítání nevydrží, — odpověděl ten stejný hlas. — Naházejte na ni větve a mizíme.
Srazili ji dolů, zasypali ji větvemi, sněhem a zmrzlou hlínou. Odešli s jistotou, že za sebou nechali mrtvé tělo.
Jenže srdce ještě tlouklo.
Slabě, nepravidelně — ale tlouklo. Pod vrstvou země a sněhu, s rozlámaným tělem, znovu otevřela oči. Vzduchu bylo zoufale málo. Panika ji sevřela hned.
Začala rukama odhrabávat zem, trhala si nehty, dusila se a kašlala. Plazila se vzhůru jen silou vzteku a tvrdohlavé vůle přežít.
Po několika hodinách se dostala ven. Vlak byl dávno pryč.
Té noci zůstala stará Anna Marešová v té jámě. Nahoru se vydrápalo něco jiného. Něco, co mělo už jen jediný cíl — odplatu.
Olomouc. Nemocnice. Starý chirurg se jí nedokázal podívat do očí, když mluvil suše a opatrně:
— Zlomeniny, otřes mozku… stav je vážný. Musím to oznámit prokuratuře.
— Ne, — řekla tiše.
— To je zločin!
— Řekla jsem ne.
Dobře věděla, co by následovalo: výslechy, ponížení, nekonečné otázky, cizí pohledy. A viníci se mezitím už rozpustili někde ve tmě.
— Napište, že jsem spadla z vlaku.
Po dvou měsících opustila nemocnici. Chodila těžce, ruka ji neposlouchala a ve vlasech se jí objevil šedý pramen. Domů ale nejela. Její cesta vedla do Prahy.
Plukovník státní bezpečnosti Karel Král, její bývalý nadřízený, zbledl, když ji uviděl.
— Co se ti stalo?
— Potřebuji doklady. Jiné jméno. Přístup do archivů.
— Víš, jak tohle může skončit?
— Hledám otce, — zalhala klidně.
Dlouho na ni hleděl. Pak beze slova otevřel trezor. Pochopil všechno. Ale nezastavil ji.
Anna se vrátila do svého pokoje na Vinohradech. Přistoupila k zrcadlu a rtěnkou na sklo napsala: „Spálenina“, „Tetování“, „Prsten“, „Hodinky“, „Hlas“.
Sedm cílů.
Vzpomněla si na větu jednoho z nich o Ostravsku. To byla nit.
Smazala nápisy a koupila si lístek na vlak do Ostravy.
Neměla v úmyslu předat je soudu. Pro ně měl přijít jiný rozsudek.
Budou mizet jeden po druhém — tiše, bez hluku, beze stop.
Lov začal. A oběti ještě nevěděly, že po jejich stopě už kráčí predátor.
Vlak na východ se vlekl přes nekonečné roviny tak dlouho, jako by se sama země snažila roztáhnout vzdálenost mezi minulostí a tím, co Anna hodlala udělat. Vagony hučely rozhovory, smíchem i cizími příběhy, ale ona neslyšela nic. Seděla u okna, dívala se, jak bílá pole střídají tmavé lesy, a znovu si v hlavě přehrávala každou podrobnost oné noci.
Ne city. Ne bolest. Jen fakta.
Spálenina.
Tetování.
Prsten.
Hodinky.
Hlas.
Věděla, že emoce překážejí. Musí je tedy spálit stejně nemilosrdně, jako v ní válka spálila všechno ostatní.
Ostrava ji přivítala ostrým větrem, vlhkou zimou a těžkým kouřem. Město žilo svým drsným životem — hlučné, tvrdé, plné lidí, kteří se naučili přežít a neptat se zbytečně. Tady, mezi šachtami, nákladovými kolejemi a zašedlými domy, se dalo snadno zmizet. A stejně snadno šlo najít ty, kdo si mysleli, že zmizeli navždy.
Anna si pronajala pokoj u staré vdovy a představila se jako učitelka poslaná do kraje na umístěnku. Žena se na nic nevyptávala — jen jí ukázala úzkou postel, oprýskaný stůl a kamna v rohu.
V noci Anna nezamhouřila oči.
Skládala plán.
Nejdřív informace. Potom sledování. A teprve pak čin.
Chyba nepřicházela v úvahu.
První stopu našla mezi dělníky z nákladového nádraží. Několik večerů po sobě sedávala v levné jídelně u kolejiště, naslouchala útržkům řečí, ukládala si tváře, hlasy i zvyky. Uměla se mezi lidmi ztratit tak dokonale, že se stávala nikým.
A jednoho večera to zaslechla.
— Slyšel jsi o Ryšavém? — řekl jeden muž tišeji. — Má půl ksichtu, jako kdyby mu ho oheň sežral. Motá se kolem uhlí a kšeftů ze šachet.
Srdce se jí nepohnulo. Jen odložila lžíci.
Spálenina.
— Kde se dá najít?
— Když bude chtít, najde si tě sám. Často sedává v Severce.
Anna kývla tak, jako by se jí ten rozhovor vůbec netýkal.
Ještě ten večer tam šla.
Hospoda byla hlučná, zakouřená a nacpaná lidmi s těžkými pohledy. Tady se na jména neptali. Tady se dívali, jak člověk drží záda.
Vešla klidně, posadila se do vzdáleného kouta a objednala si čaj.
A čekala.
Objevil se asi za hodinu.
Tvář měl znetvořenou, kůži staženou, jako by ji kdysi olízl plamen. Smích měl chraplavý a odporný. Pohyboval se jistě, jako by mu celé místo patřilo.
Anna nezvedla hlavu.
Ale viděla všechno.
Chůzi. Ruce. Gesta.
Byl to on.
První.
Nepřistoupila k němu. Nepodívala se mu zpříma do tváře.
Odešla dřív, než si jí stačil všimnout.
Následující tři dny šla za ním jako stín. Zjistila, kde bydlí, s kým se stýká, kam chodí. Nespěchala.
Trpělivost byla její zbraň.
Bydlel v pronajatém pokoji na okraji města. Často se vracel pozdě a opilý. Žádnou ochranu si nedržel — příliš věřil vlastní nedotknutelnosti.
Čtvrté noci přišla Anna k jeho domu.
Tma byla hustá stejně jako tehdy v lese.
Stála bez hnutí a poslouchala.
Kroky. Zaskřípění dveří. Jeho hlas.
Vrátil se.
Za několik minut v okně zhaslo světlo.
Anna se přiblížila.
Tiše.
Bez jediného zvuku.
Dostala se dovnitř stejně, jako kdysi pronikala do nepřátelských štábů.
Nestihl pochopit nic.
Oči otevřel až ve chvíli, kdy už stála u něj.
— Ty… — zachraptěl a pokusil se nadzvednout.
Nedovolila mu to.
Položila mu ruku na hruď a přitiskla ho k posteli.
— Vzpomínej, — řekla potichu.
Díval se na ni prázdně, nechápavě.
Pak pochopil.
Strach v něm vzplanul okamžitě.
— Ne… počkej…
Ale Anna už odvrátila tvář.
Neposlouchala ho.
Pro ni už nebyl člověkem.
Jen položkou v seznamu.
Když bylo po všem, odešla stejně nehlučně, jako přišla.
Ráno se po městě mluvilo o nešťastné náhodě.
Nikdo nic netušil.
Jeden.
Zbývalo šest.
Anna necítila úlevu.
Prázdnota v ní zůstala.
Ale teď měla směr.
Další stopa se objevila rychleji.
Tetování.
Dozvěděla se o něm od bývalého vězně, s nímž jakoby náhodou navázala řeč. Vyprávěl o muži, který se rád chlubil minulostí a ukazoval nápis na předloktí.
Teď se jmenoval jinak.
Na jménu ale nezáleželo.
Anna ho našla v baráku na kraji města.
Žil opatrněji. Nepil. Nikomu nevěřil.
Netušil však, že už má za zády oči.
Několik dní studovala jeho denní pořádek. Všímala si, jak kontroluje okna, jak strne, když za dveřmi uslyší kroky.
Bál se.
A měl proč.
Ten večer nevešla hned.
Nejdřív světlo.
Potom ticho.
Pochopil, že je něco špatně, až když bylo pozdě.
— Kdo je tam? — vyštěkl.
Odpověď nepřišla.
Jen kroky.
Pomalé.
Nevyhnutelné.
Natáhl se po noži.
Anna byla rychlejší.
Když klesl k zemi, sklonila se a podívala se mu do očí.
— Sedm, — pronesla.
A odešla.
Dva.
Teď zbývalo pět.
Město si začalo šeptat. Lidé mluvili o podivných náhodách, o tom, že někdo odstraňuje ty, kteří kdysi překročili hranici tak daleko, že už se nemohli vrátit.
Zatím si to ale nikdo nespojoval do jednoho příběhu.
Zatím.
Anna věděla, že dál to bude těžší.
Mohli zaslechnout.
Mohli zpozornět.
Ale zastavit se nehodlala.
Každý krok měla promyšlený.
Každý pohyb přesný.
Nemstila se.
Dokončovala to, co začalo v lese.
A někde dál ostatní pořád žili.
Smáli se.
Dýchali.
Netušili, že jejich čas už začal ubývat.
Anna šla po stopě.
Pomalu.
Neodvratně.
A s každým dalším dnem v ní zůstávalo méně člověka a víc toho, co z ní udělala válka.
Třetí stopa jí vyšla vstříc sama.
Ne přes šepot, ne přes cizí vyprávění — přes chybu. Jeden ze zbývajících nebyl dost opatrný. Nezalezl do zapadlé samoty, neschoval se mezi havíře, nerozplynul se v nádražním davu. Rozhodl se žít obyčejně.
A právě tím se prozradil.
Anna ho zahlédla na trhu. Mezi lidmi, hlasy, pachem ryb, uzeného masa a mokrých prken. Stál u pultu, hádal se s prodavačkou a působil jako naprosto obyčejný člověk. Až příliš obyčejný.
Ale ruka.
Na zápěstí se zalesklo sklíčko — staré, prasklé.
Hodinky.
Prošla kolem něj, aniž zpomalila.
Uvnitř jí však cosi chladně cvaklo.
Teď jich zbývalo pět.
Tenhle nebyl jako první dva. Nepil, nekřičel, nestrhával na sebe pozornost. Měl domov, práci, pár úsporných slov se sousedy. Někdy se dokonce usmál.
Žil.
Jako by se ta noc nikdy nestala.
Anna ho sledovala týden.
Každý den.
Každý krok.
Domů se vracel vždy ve stejnou hodinu. U branky se zastavoval a rozhlížel se. Občas až příliš pozorně.
Cítil to.
Ne ji.
Něco.
Ten strach, který nemá jméno.
Anna ten pocit znala. Když za člověkem jde minulost, i když nejsou slyšet žádné kroky.
Tu noc se nepohnula hned.
Čekala.
Seděla ve stínu, dokud v domě nezhaslo. Dokud za okny nezmizely siluety. Dokud se všechno kolem neproměnilo v nehybný obraz.
Teprve pak šla blíž.
Dveře byly zamčené.
Na tom nezáleželo.
Dostala se dovnitř bez hluku.
Probudil se dřív, než k němu došla.
Posadil se na posteli.
A hned pochopil.
— Ne… — vydechl.
Nebyla to otázka.
Bylo to poznání.
Anna se zastavila několik kroků od něj.
— Pamatuješ? — zeptala se.
Sevřel víčka.
— Já… já nechtěl… donutili mě…
Slova zůstala viset ve vzduchu.
Prázdná.
Zbytečná.
Dlouho se na něj dívala.
Poprvé.
Ne jako na cíl.
Jako na člověka.
A najednou viděla.
Strach. Lítost. Ubohý pokus obhájit se.
Ale to nestačilo.
— Pozdě, — řekla tiše.
Když bylo po všem, neodešla hned.
Stála vedle něj.
Poslouchala ticho.
Tři.
Teď zbývali čtyři.
Po tom se něco změnilo.
Ne kolem ní.
Uvnitř.
Dřív bylo všechno jednoduché: cíl, cesta, konec.
Teď se objevilo něco jiného.
Myšlenky.
Otázky.
Odstrkovala je.
Ale vracely se.
Další byl nejtěžší.
Prsten.
Našla ho daleko od města, u šachty. Tam, kde lidé mizeli rychleji, než se stačili zabydlet. Tam, kde se nikdo neptal, kdo jsi a odkud přicházíš.
Byl opatrný.
Až příliš.
Změnil jméno. Způsob řeči. Dokonce i chůzi.
Ale prsten nesundal.
Proč?
Anna tomu nerozuměla.
Možná to byla památka.
Možná strach zapomenout, kým byl.
Pozorovala ho dlouho.
Déle než ostatní.
A poprvé zapochybovala.
Ne o sobě.
O tom, co dělá.
Pomáhal lidem. Dělil se o jídlo. Zastával se slabších.
Jako by se snažil splácet dluh.
Jenže minulost nezmizí.
Jen čeká.
Ten večer k němu přišla sama.
Otevřeně.
Bez stínu.
Uviděl ji hned.
Zbledl.
Ruka s prstenem se zachvěla.
— Ty… — zašeptal.
— Ano.
Neutekl.
Nevzpíral se.
Jen zůstal stát.
— Čekal jsem, — řekl.
V těch slovech nebyla nenávist ani strach.
Jen únava.
— Proč jsi ho nesundal? — zeptala se Anna a kývla k prstenu.
Podíval se na svou ruku.
— Abych nezapomněl.
Mlčela.
— Neprosím o slitování, — pokračoval. — Ale… snažil jsem se být někdo jiný.
Anna na okamžik zavřela oči.
Uvnitř se něco pohnulo.
A hned to zmizelo.
— Nestačilo to, — řekla.
Klidně přikývl.
Čtyři.
Zbývali tři.
Ale od té chvíle už nebylo nic stejné.
Každý další krok ji stál víc.
Ne kvůli nebezpečí.
Kvůli myšlenkám.
Čím dál častěji si nevybavovala onu noc.
Vybavovala si sebe.
Před ní.
Další měl být ten hlas.
Hlavní.
Nechala si ho nakonec.
On ji však našel dřív.
Stalo se to náhle.
Když se večer vracela, ucítila to.
Přítomnost.
Cizí.
Neotočila se.
Ale věděla.
Je blízko.
— Dlouho ti to trvalo, — ozvalo se za ní.
Ten hlas.
Chraplavý.
Klidný.
Zastavila se.
Pomalu se obrátila.
Stál ve stínu.
Skoro se nezměnil.
Jen oči měl jiné.
Tvrdší.
— Věděl jsem, že jsi přežila, — řekl. — Takové jako ty neumírají jen tak.
Anna mlčela.
— Ostatní už jsi uklidila? — ušklíbl se. — Dobrá práce.
Ticho mezi nimi ztěžklo.
— Proč? — zeptal se najednou.
Dlouho se na něj dívala.
— Protože jsi mě nechal naživu.
Usmál se bez radosti.
— Chyba.
— Ano.
Stáli proti sobě.
Dva lidé, kteří už vlastně neexistovali.
Jen schránky.
— Skončíme to? — zeptal se.
— Ano.
Ale nepohnula se.
Ani on.
Vteřiny se natahovaly.
Pak sklopil pohled.
— Víš… — pronesl tiše. — Já to tehdy pochopil. Až potom. Že se vrátíš.
Anna neodpověděla.
— A stejně jsem žil, — pokračoval. — Směšné, viď?
Udělala krok vpřed.
Neustoupil.
A najednou všechno zmizelo.
Ne les.
Ne noc.
Ne bolest.
Jen prázdno.
Anna se zastavila.
Ruka se nezvedla.
Poprvé.
Podíval se na ni.
— Nemůžeš? — zeptal se.
Neodpověděla.
Protože to sama nevěděla.
A právě v tom okamžiku pochopila.
Když to udělá, nezmění se nic.
Ani tehdy.
Ani teď.
Ani potom.
Prázdnota zůstane.
Navždy.
Čekal.
Ale ona spustila ruku.
— Jdi, — řekla.
Nevěřil jí.
— Co?
— Jdi.
Ticho.
Dlouhé.
Potom pomalu přikývl.
A odešel.
Beze slov.
Neohlédl se.
Anna zůstala sama.
Stála na místě dlouho.
Dokud nezačalo svítat.
Dva ještě zbývali.
Ale už je nehledala.
Cesta skončila.
Jen ne tam, kde si myslela.
Vrátila se do Prahy.
Tiše.
Nenápadně.
Do stejného pokoje.
K témuž zrcadlu.
Setřela stará slova.
A žádná nová nenapsala.
Plynul čas.
Hodně času.
Jednoho dne vytáhla harmoniku.
Tu samou.
Pro bratra.
Posadila se k oknu.
A poprvé po dlouhé době si dovolila prostě žít.
Ne jako zbraň.
Ne jako stín.
Ale jako člověk.
S bolestí.
S pamětí.
S prázdnotou, která ji už neřídila.
Někde daleko ti zbývající dál existovali.
Na tom už ale nezáleželo.
Protože skutečná bitva neskončila ve chvíli, kdy zmizeli nepřátelé.
Skončila až tehdy, když se přestala stávat jednou z nich.