— Promiňte, kdo vlastně jste a proč jsou vaše věci v mé ložnici? — zeptala se Lenka a zůstala stát ve dveřích pokoje, jako by ji tam někdo přibil.
Žena u skříně sebou trhla tak prudce, až jí z ruky vyklouzlo ramínko a tupě dopadlo na podlahu. Na Lenčině posteli ležely dětské mikinky, balíček vlhčených ubrousků, plyšový zajíc s natrženým uchem a cizí kosmetická taštička. U okna stály dvě velké krabice a na jedné bylo kostrbatým písmem napsáno: „Nádobí. Pozor.“
— A vy jste… kdo? — narovnala se neznámá pomalu a tiskla k sobě složenou pánskou košili.
Lenka na ni několik vteřin beze slova hleděla. Potom sklouzla pohledem ke skříni. Tam, kde ještě nedávno visely její šaty, už byly nacpané cizí bundy a dětská kombinéza.
— Já jsem majitelka tohohle bytu.
Z předsíně se ozval mužský hlas:
— Jani, kdo přišel?
Za pár okamžiků vstoupil do ložnice vysoký muž v domácím tričku a teplácích. Za jeho bokem nakoukla asi šestiletá holčička se sušenkou v ruce.
Jakmile muž Lenku uviděl, zbledl a instinktivně si dítě postavil za záda.
— Jak jste se sem dostala?
Lenka zvedla svazek klíčů.
— Odemkla jsem si. Svoje dveře.
Ticho ztěžklo tak, že bylo z chodby slyšet i tiché zavrzání rukojeti dětského kočárku.
Lenka si koupila lístek na nejbližší vlak, cestou si vzala kávu do papírového kelímku a dokonce se stihla potěšit myšlenkou, jak příjemné bude vrátit se domů dřív: osprchovat se, pustit si nějaký film a v klidu, bez spěchu vybalit kufr.
O svém návratu nikomu neřekla. Ani bývalému manželovi Pavlovi, se kterým po rozvodu občas řešila jen vzácné praktické drobnosti kolem starého auta, které mu zůstalo při dělení majetku. Nikdo netušil, že Lenka přijede právě dnes.
A teď stála uprostřed vlastní ložnice, kde jí cizí žena ukládala věci do polic.
— Nezačínejme panikařit, — prolomil muž ticho jako první. — Určitě jde o nějaké nedorozumění.
Lenka se k němu pomalu otočila.
— Nedorozumění je, když si sousedi omylem vezmou u dveří cizí tašku. Když přijdu domů a na vlastní posteli najdu cizí hračky, říká se tomu úplně jinak.
Žena, které muž říkal Jana, několikrát rychle zamrkala a pohledem přeskakovala mezi Lenkou a svým manželem.
— Nám Pavel řekl, že můžeme.
Jméno bývalého manžela s Lenkou navenek ani nepohnulo. Jen prsty se jí kolem klíčů sevřely ještě pevněji.
— Který Pavel?
— Pavel Novotný. Vysvětlil nám, že byt je stejně prázdný, že jste v jiném městě a že nám stačí jen pár týdnů. Jsme tak nějak příbuzní jeho tety. Teda přesněji řečeno maminka mého muže byla její sestřenice.
Muž rozpačitě zakašlal.
— Já jsem Michal. Tohle je moje žena Jana. Děti jsou v obýváku. Opravdu jsme si mysleli, že je to s vámi domluvené.
— S kým domluvené?
— S majitelem bytu.
Lenka pomalu přikývla.
— Rozumím. Jenže majitelka bytu stojí právě před vámi. Pavel tady už dva roky nebydlí a k tomuhle bytu nemá žádná práva.
Jana prudce nasála vzduch.
— Ale on nám otevřel svými klíči…
— To mě zajímá taky.
Lenka vyšla do předsíně.
Stály tam tři kufry, dětský kočárek, tašky s nákupem a velký pytel bot. Na její komodě ležela cizí peněženka a vedle ní byly pohozené klíče od auta. V obýváku seděl na pohovce asi desetiletý kluk a díval se na pohádku v tabletu. Na konferenčním stolku ležely rohlíky se sýrem, jablka, omalovánky a fixy.
Na podlaze u křesla si Lenka všimla své složky s dokumenty. Někdo ji sundal z police, aby tam mohl postavit dětské knížky.
Přistoupila k ní, zvedla ji a přitiskla k sobě.
— Takže takhle, — řekla Lenka. — Všichni dospělí půjdou teď do kuchyně. Děti zůstanou v obýváku. A vy mi klidně, bez zbytečných emocí vysvětlíte, jak jste se ocitli v mém bytě.
Michal se podíval na Janu.
— My jsme nechtěli žádné problémy.
— Ty už tu jsou.
V kuchyni si Lenka všimla další nepříjemné věci. V lednici ležely cizí potraviny, její krabičky byly odsunuté úplně dozadu a na lince stál hrnec, který nikdy neviděla.
Jana se posadila na kraj židle a složila ruce do klína. Michal zůstal stát.
— Pavel nám řekl, že jste jeho bývalá žena, — začal opatrně. — Že byt byl kdysi váš společný, rodinný, ale teď je prázdný. Tvrdil, že jste odjela na delší dobu a že má právo nás sem pustit.
Lenka se pousmála jen očima. V tom úsměvu nebylo ani zrnko pobavení.
— Rodinný tenhle byt nebyl nikdy. Koupila jsem ho před svatbou. Pavel tady bydlel, dokud jsme byli manželé, protože jsem mu to dovolila. Po rozvodu se odstěhoval.
— Říkal, že jste ho stejně chtěla pronajímat.
— I kdybych ho pronajímat chtěla, nedávalo mu to právo přivést sem cizí lidi.
Jana zrudla.
— My jsme mu zaplatili.
Lenka k ní pomalu otočila hlavu.
— Co jste udělali?
Michal se na ženu zlostně podíval, jenže slova už byla venku.
— Řekl, že si berete zálohu, — pronesla Jana potichu. — Dali jsme mu peníze za měsíc a kauci za klíče. Napsal nám ručně potvrzení.
V kuchyni zavládlo hluché ticho.
Lenka na ni několik vteřin jen hleděla. Potom natáhla ruku.
— Ukažte mi ho.
Jana vyskočila, vyběhla do předsíně a téměř okamžitě se vrátila s kabelkou. Vytáhla z ní pomačkaný papír vytržený z bloku.
Lenka ho rozložila.
