Sousedka mě zastavila u vchodu přesně ve chvíli, kdy jsem už zvedala klíč k čipu od dveří.
— Hanko, počkej… Nebyla u tebe dneska odpoledne sestra?
Neotočila jsem se hned. Po práci bývám skoro pokaždé ve stejném stavu: v hlavě mi hučí, v rukou se mi zařezávají tašky s nákupem a myšlenky mi skáčou od večeře k účtům, od čistírny k zálohám za byt, které zase vzrostly, aniž by tomu člověk rozuměl. První vteřinu jsem ani nepochopila, že mluví na mě.
— Jaká sestra?
Paní Novotná, drobná, všímavá, ve svém věčném pleteném svetru, na mě hleděla výrazem, ve kterém bylo přesně napůl starostlivosti a zvědavosti.
— No, přišla k vám nějaká žena. Viděla jsem ji z okna. Byla ti hrozně podobná. Ještě jsem si říkala, jaké jsou na světě náhody. Tak jsem myslela… sestra?
Nechtěně jsem se pousmála.
— Já sestru nemám.
Překvapeně zamrkala.
— Nemáš?
— Ne. Jsem jedináček.
Paní Novotná si rozpačitě přehodila tašku do druhé ruky, ale nevypadalo to, že by se chtěla jen tak vzdát.
— Tak jsem se spletla. Ale divné to bylo stejně. Vyjela nahoru k vašemu patru. A dveře otevřela tak jistě, jako by sem chodila už dlouho.
Právě ta poslední věta se mi z neznámého důvodu zachytila někde pod žebry.
Ne proto, že bych v té vteřině všechno pochopila. Ne. Normální žena nezačne podezírat manžela z nevěry jen proto, že jí sousedka něco řekla před domem. Nejprve hledá obyčejná vysvětlení: spletla se, špatně viděla, šla do jiného bytu, jen se jí to zdálo. Jenže existují věty, které si později pamatujete slovo od slova. A až s odstupem vám dojde, že vás někdo varoval, jen vy jste ještě netušila před čím.
Kývla jsem, rozloučila se a vešla do domu.
Do šestého patra jsem šla pěšky, protože výtah zase nefungoval. Cestou jsem se sama sobě v duchu posmívala. Jaká sestra? Jaká žena? My s Markem přece nežijeme v seriálu ani v nějakém laciném filmu. Máme úplně obyčejný život. Práce, hypotéka, drahé jídlo, kocour, který řve v pět ráno, můj chronický nedostatek spánku a jeho nekonečné řeči o skladu, zákaznících a zácpách na Jižní spojce.
Marek nebyl z těch mužů, o kterých kamarádky říkají: „Takového musíš hlídat.“ Dvaačtyřicet let, malé břicho, dvě slušné košile „mezi lidi“, jedna lepší bunda, unavené oči. Obyčejný chlap. Žádný krasavec, žádný svůdník, žádný romantik. Spíš typ, kterého by člověk politoval, než aby ho někomu přebíral.
A přesto jsem se před dveřmi bytu zastavila.
Vytáhla jsem klíč, pár vteřin ho držela mezi prsty a poslouchala ticho za dveřmi. Teprve potom jsem odemkla.
Byt mě přivítal známými pachy: prací prášek, kočičí záchod, něco masového — Marek si nejspíš ohříval večeři. Kocour se hned vynořil z obýváku, otřel se mi o nohu a líně zamňoukal. Všechno vypadalo normálně. Dokonce až příliš normálně.
Zula jsem se, vešla do kuchyně, položila tašky na stůl a hned jsem si všimla dvou hrnků ve dřezu.
Samo o sobě na tom nebylo nic zvláštního. V našem dřezu klidně stály tři, čtyři hrnky, někdy i víc. Ale tentokrát se mi oči z neznámého důvodu zasekly právě na nich.
Můj bílý, s nepatrně uraženým ouškem. A šedý, ze kterého obvykle pil Marek.
Vedle, na kuchyňské lince, ležel papírový ubrousek se sytou korálovou stopou rtěnky.
Korálovou rtěnku nepoužívám.
Vlastně se poslední dva roky skoro nelíčím. Do práce řasenku, někdy obočí. A to je všechno. Nejdřív proto, že se mi nechtělo vstávat dřív, pak proto, že „k čemu vlastně“, a nakonec se z toho stal prostě zvyk. Korálovou rtěnku jsem ale neměla nikdy. Ten odstín mi nesluší. Vypadám v něm okamžitě jako prodavačka melounů někde u silnice.
Stála jsem a zírala na ten ubrousek tak dlouho, až jsem zapomněla vyndat nákup z tašek.
— Hani? — zavolal Marek z pokoje. — Už jsi doma?
— Jo.
Rychle jsem položila ubrousek zpátky, sama jsem nevěděla proč. Jako bych někoho přistihla při krádeži, ale rozhodla se zatím dělat, že jsem nic neviděla.
Vešel do kuchyně v domácích kraťasech a vytahaném tričku, políbil mě na tvář a nahlédl do tašky.
— Jé, koupila jsi třešně.
Kdyby byl nervózní, kdyby se motal, kdyby až příliš pečlivě předstíral normálnost, možná by to pro mě bylo jednodušší. Ale on byl klidný. Opravdu klidný. Tak klidní bývají buď nevinní lidé, nebo ti, kteří lžou už dost dlouho na to, aby si zvykli.
— Byl tu dneska někdo? — zeptala jsem se a stahovala si gumičku z vlasů.
— U mě? — Otevřel lednici. — Jen kurýr. Proč?
— Paní Novotná říkala, že viděla nějakou ženu. Myslela si, že je to moje sestra.
Ušklíbl se, aniž by otočil hlavu.
— Třeba finančák.
A začal lovit krabičku s karbanátky.
Dívala jsem se na jeho záda, na známé řídké místo na temeni, na šev u ramene trička, který jsem mu nedávno sama zašívala, a nechápala jsem, proč se mi najednou udělalo tak chladno.
— Vtipné, — řekla jsem.
— Hm, — odpověděl.
A tím to skončilo.
Žádná pauza. Žádná otázka. Ani nepatrný zájem. Jako bych mu oznámila, že na chodbě zase praskla žárovka.
Když jsem si v koupelně myla ruce, všimla jsem si, že můj ručník visí nakřivo, jako by ho někdo pověsil ve spěchu. Na skleněné poličce vedle kartáčků ležel dlouhý světlý vlas.
