Klidně odešla z bytu, sešla po schodech a zůstala čekat ve vchodu. Věděla, že Martin si brzy půjde zapálit. Jakmile zahlédla jeho siluetu na balkoně, tiše se vrátila nahoru. Ke svému překvapení zjistila, že dveře do bytu vůbec nezamkl.
Z obývacího pokoje doléhal tlumený zvuk televize.
Tereza stále seděla na stejném místě se sklopenou hlavou.
Alena kolem ní prošla po špičkách, přistoupila k ložnici a pomalu zatlačila na kliku.
Místnost osvětlovalo jen mdlé světlo noční lampičky. V dětské postýlce ležel drobný balíček pevně zavinutý do světle modré dečky.
Alena se naklonila a zlehka nadzvedla látku.
Tehdy uviděla pravdu.
Pohled do postýlky ji ochromil natolik, že si instinktivně zakryla ústa, aby z nich neunikl vyděšený výkřik.
Žádné dítě tam nebylo. Pod přikrývkou ležel pevně stočený froté ručník. Někdo ho pečlivě zabalil tak, aby připomínal tělíčko novorozence. Nahoře byla přesně položená kojenecká čepička a zpod ní vykukoval dudlík připnutý na řetízku. Celé to vypadalo jako divadelní rekvizita, krutý žert nebo zvrácený nápad choré mysli. Alena však okamžitě pochopila, že tohle nikdo nepřipravil pro pobavení. Pomalu se narovnala a ucítila, jak se jí od chodidel šíří ledový chlad vzhůru, až jí sevřel hruď a srdce.
Z obývacího pokoje dál zaznívalo jednotvárné mumlání televize. Přes skleněné balkonové dveře viděla Martinovu postavu. Pokojně kouřil, vyfukoval dým do temné noci a neměl tušení, co se právě odehrává několik metrů za jeho zády.
Alena nevykřikla.
Dlouhá léta těžkého života, smrt manžela i všechno, čím prošla v devadesátých letech, ji naučily jednu důležitou věc: panika člověka zničí rychleji než pravda.
Vytáhla z kabelky telefon, vypnula zvuk a z několika úhlů vyfotila prázdnou postýlku i podivný balíček. Potom dveře ložnice opatrně zavřela a vrátila se k dceři. Tereza seděla beze změny, nehybná jako mechanická panenka, které došlo natažení.
Alena před ní poklekla, jemně sevřela její ledové ruce a podívala se jí přímo do očí.
„Terezo, byla jsem v ložnici. V postýlce žádné dítě není. Je tam jen ručník zabalený v dece. Řekni mi pravdu. Kde je můj vnuk?“
Tereza sebou prudce trhla, jako by jí tělem projel elektrický proud. Rty se jí rozechvěly, ale oči zůstaly suché. Nejprve vyděšeně pohlédla k balkonovým dveřím. Teprve když se ujistila, že Martin nemůže slyšet, zašeptala sotva slyšitelným hlasem:
„Narodil se mrtvý, mami. Před šesti dny. Já jsem o tom vůbec nevěděla. Udělali mi císařský řez v celkové narkóze. Když jsem se probudila, bylo už po všem. Nedýchal. Lékaři řekli, že zemřel několik hodin před operací. Nic jsem necítila, protože jsem byla v bezvědomí. Když mi to oznámili, měla jsem pocit, že jsem umřela spolu s ním. A tehdy Martin všechno převzal.
Řekl, že se to nikdo nesmí dozvědět. Že koupíme dítě od ženy, která má porodit asi za týden. Všichni tomu uvěří, protože jsem skutečně byla těhotná a skutečně jsem rodila. Vzal mi telefon, zamkl mě v bytě a sousedům vykládal, že trpím těžkou poporodní depresí.“
Alena poslouchala a celé tělo se jí třáslo vztekem.
Věděla, že Tereza nelže.
Její dcera to neuměla už od dětství. Když kdysi omylem rozbila hrnek, okamžitě jí zrudly uši a pravda byla jasná ještě dřív, než otevřela ústa.
„A jeho tělíčko?“ zeptala se Alena téměř bez hlasu. „Kde je tělo mého vnuka?“
„V márnici,“ odpověděla Tereza prázdným tónem. „Martin tvrdil, že zařídil všechny papíry a podepsal, že si ho nepřevezmeme. Řekl, že ho tajně pohřbíme až ve chvíli, kdy se objeví druhé dítě. Naplánoval to do posledního detailu, mami. Má peníze, zná vlivné lidi a jeden jeho známý pracuje jako patolog. Říkal tomu ‚napravit chybu přírody‘.“
V té chvíli se otevřely balkonové dveře.
Martin vstoupil do pokoje a cestou oklepával popel do křišťálového popelníku. Když spatřil Alenu klečící před Terezou, na okamžik se zarazil. Hned nato si však znovu nasadil tvář starostlivého manžela a bezchybného zetě.
„Paní Aleno, proč jste se tak rozrušila? Tereza teď potřebuje hlavně klid a odpočinek. Pojďte, ukážu vám miminko, ale pouze z dálky. Lékaři byli v otázce jakéhokoli blízkého kontaktu opravdu přísní.“
Udělal krok směrem k ložnici.
Alena však už stála a postavila se přímo přede dveře, takže mu úplně zatarasila cestu. V ruce pevně svírala telefon s fotografiemi prázdné postýlky.
Dívala se na Martina, jako by ho teprve teď poprvé viděla bez masky.
„To není nutné, Martine. Už jsem se podívala. Ručník pod dekou není dítě. Tak mi teď řekněte, kde je můj skutečný vnuk.“
Barva mu začala pomalu mizet z obličeje.
Nezbledl naráz. Krev jako by mu z tváří odtékala postupně. Jeho dosud příjemné rysy se zkřivily v cizí, téměř děsivé grimase. Pokusil se usmát, jenže úsměv byl křečovitý, pokřivený a naprosto nepřesvědčivý.
„Nevím, o čem mluvíte. Terezo, řekni jí, že se plete. Vaše matka má zřejmě vidiny. Dítě je v postýlce a spí. Hned vám ho přinesu…“
Martin prudce vyrazil k ložnici, ale Alena ho oběma rukama vší silou odstrčila do hrudi. Sama netušila, kde se v ní ta síla vzala. Zavrávoral a musel ustoupit o několik kroků. V ní se probudil prastarý mateřský instinkt — síla, která z ženy udělá nebezpečnější bytost než kterékoli zvíře, když jde o její dítě.