Z obývacího pokoje se tlumeně ozývala televize.
Tereza stále seděla na stejném místě se sklopenou hlavou.
Alena ji po špičkách minula, došla k ložnici a opatrně zatlačila na kliku.
Pokoj osvětlovala pouze slabá noční lampička. V dětské postýlce ležel malý balíček pevně zabalený ve světle modré dece.
Alena pomalu nadzvedla okraj látky.
A tehdy spatřila pravdu.
Výjev před ní byl tak otřesný, že si instinktivně zakryla ústa dlaní, aby z ní neunikl vyděšený výkřik.
V postýlce neleželo žádné dítě. Místo něj tam byla pevně stočená froté osuška obalená světle modrou dekou. Nahoře někdo pečlivě naaranžoval dětskou čepičku a pod ní nechal vykukovat dudlík připnutý na řetízku. Celé to působilo jako divadelní rekvizita, krutý žert nebo zvrácená hra choré mysli. Alena však hned pochopila, že to nikdo nepřipravil pro pobavení. Pomalu se narovnala a ucítila, jak jí od chodidel stoupá vzhůru ledový chlad, dokud jí pevně nesvírá hrudník.
Z obýváku dál znělo jednotvárné mumlání televizoru. Přes skleněné balkonové dveře viděla Romanovu siluetu. Klidně kouřil, vydechoval dým do tmavé noci a netušil, co se odehrává jen pár metrů za jeho zády.
Alena nekřičela.
Roky těžkého života, manželova smrt a zkoušky devadesátých let ji naučily jedné důležité věci: panika dokáže člověka zničit rychleji než pravda.
Tiše vytáhla z kabelky telefon. Bez zvuku pořídila několik snímků prázdné postýlky z různých úhlů, potom deku vrátila na místo, zavřela dveře a vrátila se do obývacího pokoje. Tereza dál seděla nehybně jako natahovací panenka, které došel strojek.
Alena před dcerou poklekla, vzala její ledově studené ruce do svých a zadívala se jí přímo do očí.
„Terezo, viděla jsem postýlku. Žádné dítě tam není. Leží tam jen zabalená osuška. Řekni mi, kde je můj vnuk.“
Tereza sebou prudce trhla, jako by jí tělem projel elektrický proud. Rty se jí rozechvěly, ale oči zůstaly suché. Nejdřív vyděšeně pohlédla k balkonovým dveřím. Když se ujistila, že Roman neposlouchá, sotva slyšitelně zašeptala:
„Narodil se mrtvý, mami. Před šesti dny. Já jsem to vůbec nevěděla. Udělali mi císařský řez v celkové narkóze. Když jsem se probudila, bylo po všem. Už nedýchal. Lékaři mi řekli, že zemřel několik hodin před operací. Nic jsem necítila, byla jsem v bezvědomí. Když mi oznámili pravdu, připadalo mi, že jsem umřela taky. A tehdy Roman všechno převzal.
Řekl, že se to nikdo nesmí dozvědět. Že koupíme dítě od ženy, která má rodit asi za týden. Všichni tomu uvěří, protože jsem opravdu byla těhotná a opravdu porodila. Vzal mi telefon, zavřel mě doma a sousedům vykládal, že trpím těžkou poporodní depresí.“
Alena poslouchala a celé tělo se jí třáslo vztekem.
Věděla, že Tereza mluví pravdu.
Její dcera neuměla lhát už od dětství. Když jako malá nechtěně rozbila hrnek, okamžitě jí zrudly uši a všechno na sebe sama prozradila.
„A jeho tělo?“ zeptala se Alena téměř neslyšně. „Kde je tělo mého vnuka?“
„V márnici,“ odpověděla Tereza prázdným hlasem. „Roman tvrdil, že zařídil všechny papíry a podepsal, že si ho nepřevezmeme. Říkal, že ho tajně pohřbíme teprve ve chvíli, kdy se objeví druhé dítě. Naplánoval všechno do posledního detailu, mami. Má peníze, vlivné známé a kamaráda, který pracuje jako patolog. Říkal tomu náprava chyby přírody.“
V tu chvíli se otevřely balkonové dveře.
Roman vstoupil do pokoje a za chůze sklepl popel do křišťálového popelníku. Když uviděl Alenu klečet před Terezou, na okamžik se zarazil. Hned nato si však znovu nasadil tvář starostlivého manžela a dokonalého zetě.
„Paní Aleno, proč jste se tak rozrušila? Tereza teď potřebuje hlavně klid a odpočinek. Pojďte, ukážu vám miminko, ale jen z dálky. Lékaři byli v otázce blízkého kontaktu opravdu velmi přísní.“
Udělal krok směrem k ložnici.
Alena už však stála a postavila se přímo přede dveře, takže mu úplně zablokovala cestu. V ruce pevně svírala telefon se snímky prázdné postýlky.
Dívala se na Romana, jako by ho teprve nyní spatřila bez masky.
„To nebude nutné, Romane. Všechno jsem už viděla. Osuška pod dekou není dítě. Teď mi řekněte, kde je můj skutečný vnuk.“
Z jeho tváře začala pomalu mizet barva.
Nezbledl naráz. Krev jako by mu postupně odtékala z tváří. Jeho dříve příjemné rysy se stáhly do podivné, téměř cizí grimasy. Pokusil se usmát, ale úsměv byl křivý, násilný a naprosto nevěrohodný.
„O čem to mluvíte? Terezo, řekni jí, že se plete. Zdá se mi, že vaše maminka má vidiny. Dítě je v postýlce. Spí. Hned ho přinesu.“
Roman se prudce vrhl k ložnici, ale Alena ho oběma rukama vší silou odstrčila do hrudi. Sama netušila, kde se v ní taková síla vzala. Zavrávoral a musel o několik kroků ustoupit. V Aleně se probudil pradávný mateřský instinkt, ta nezkrotná síla, která činí matku nebezpečnější než kteroukoli šelmu, když někdo ohrožuje její dítě.
„Sedni si,“ řekla tiše hlasem, který nepřipouštěl odpor. „A ani se nehni.“
Místo tísňové linky zavolala místnímu policistovi, který ji už dlouhá léta znal jako předsedkyni společenství vlastníků v jejím domě. Bez zbytečných slov, klidně a přesně popsala situaci: fingované dítě, mrtvě narozený novorozenec, podezření na zakrývání trestného činu. Potom nadiktovala adresu.