Vtom tiše vrzly dveře a do kuchyně vešla Anička. Bledá, drobná, v dlouhé noční košili, s velkýma ostražitýma očima, zůstala stát na prahu a začala si neznámého prohlížet. Tereza se okamžitě napjala, připravená dceru v každé vteřině vzít do náruče a odvést do pokoje. Jenže holčička nezačala křičet ani se nerozplakala strachy.
Opatrně popošla blíž a tiskla k sobě starého plyšového zajíce s utrženým uchem. Potom se na okamžik zarazila a podala hračku Pavlovi.
Muž strnul. Pomalu vzal zajíce roztřesenými prsty, jako by držel něco nesmírně vzácného. O chvíli později se mu zachvěla ramena a po tváři se mu rozběhly slzy. Plakal beze zvuku, ale tak hořce, jako by drobné dětské gesto prorazilo tlustou zeď zapomnění. Pavel si nepamatoval svůj život, přesto se v něm bolestně ozvalo něco velmi důležitého — ztráta, pro kterou neměl jméno.
Když se trochu zahřál a najedl, Tereza mu v chodbě u radiátoru rozprostřela starou, ale čistou deku, přinesla polštář a beze slov ukázala, kde si může lehnout. Rozhodla se, že ráno ho odvede do charitní noclehárny, kde lidem bez domova dávají teplé jídlo a místo na přespání.
Když potom zastrčila zástrčku na dveřích ložnice, dlouho nemohla usnout. Naslouchala každému šelestu za stěnou, svírala v dlani telefon a znovu a znovu se snažila přesvědčit sama sebe, že udělala správnou věc.
Lednová metelice se dál dobývala do oken a kvílela nad střechami malého města. Mráz přituhoval, jako by se sama noc rozhodla vyzkoušet, kolik milosrdenství v lidech ještě zůstalo. Venku už téměř nikdo nebyl: auta mizela pod sněhem, pouliční lampy svítily matně a vítr honil po dvorech ledový prach. V takovém počasí si každý pevněji zavíral dveře a snažil se myslet jen na vlastní teplo a bezpečí.
Ještě před několika hodinami se Pavel potácel právě těmito ulicemi, necítil prsty a sotva rozeznával cestu. Nevěděl, kam má jít, netušil, kým býval, a nedokázal si o pomoc ani říct. Jeho tělo si pamatovalo chlad, hlad a rány, zatímco vědomí neslo jen prázdno. Od nehody se jeho život změnil v nekonečné bloudění: cizí nádraží, sklepy, náhodné almužny, hrubé výkřiky a dveře, které se zavíraly přímo před jeho obličejem.
Znovu a znovu se pokoušel ukrýt ve vchodech domů. Všude ho však přijímali stejně: podezřením, strachem a podrážděností. Někdo křičel, že páchne. Někdo na něj ječel, ať okamžitě vypadne. Někdo do něj strčil tak prudce, že spadl na schody a dlouho se nedokázal zvednout. Lidé v něm viděli hrozbu, špínu, problém — jen málokdo v něm dokázal zahlédnout člověka.
Až v tom starém paneláku v pátém patře se stalo něco, v co už nedoufal. Dveře se neotevřely proto, aby ho vyhnaly zpátky do mrazu, ale aby ho pustily dovnitř. Tereza sama nechápala, odkud v ní ta odvaha vzala sílu. Bála se. V bytě spala její nemocná dcera, peněz bylo málo a sil ještě méně. Přesto nedokázala nechat člověka umírat jen pár kroků od svého prahu.
Teď ležel v chodbě u radiátoru, přikrytý dekou, a poprvé po dlouhé době se netřásl zimou. Spánek na něj dopadl těžký a neklidný. Ve snech se míhaly potrhané obrazy: bílé stěny, ostré světlo, cizí hlasy, dětský smích, pach léků, krev na sněhu. Občas sebou škubl, ale neprobudil se.
Ráno Terezu vytrhly ze spánku zvláštní kovové zvuky. Prudce se posadila na posteli. Srdce jí začalo bušit úzkostí. První myšlenka byla jasná: neznámý něco hledá, rozebírá, bere. Snažila se nedělat hluk, vzala z nočního stolku těžkou knihu a opatrně pootevřela dveře.
V kuchyni se však nedělo nic z toho, čeho se bála.
Pavel klečel u dřezu a opravoval starý kohoutek, který už půl roku kapáním přiváděl Terezu k šílenství. Vedle něj leželo nářadí, které našel ve spíži, seřazené s nečekanou pečlivostí. Všechno nádobí bylo umyté, hrnky stály na policích a stůl byl otřený. Muž pracoval soustředěně a jistě, jako by to nedělal poprvé.
Když si Terezy všiml, rychle vstal. V očích mu přeběhl strach, jako by čekal, že ho teď zase pošle pryč. Potom ukázal na kohoutek, na skříňku s nakřivo visícími dvířky, na starý přímotop v koutě a gesty ji požádal, aby směl zůstat aspoň chvíli. Mluvit nemohl, ale smysl byl zřejmý: chtěl se za dobro odvděčit prací.
Tereza se na něj dlouho dívala. Odmítnout ho nedokázala.
Tak se v jejich malém bytě objevil tichý pomocník. Pavel nezabíral skoro žádné místo, jedl málo a nikdy o nic nežádal. Za několik dní ale opravil kuchyňskou skříňku, dotáhl panty u dveří, zprovoznil přímotop a dokonce se pustil do staré zásuvky, které se Tereza bála jen dotknout. Všechno dělal klidně, přesně a bez jediného zbytečného pohybu.
Anička si na něj rychle zvykla. Nejdřív ho pozorovala zpoza dveří, potom mu začala nosit pastelky, hračky a svoje obrázky. Pavel jí naslouchal mlčky, ale s takovou pozorností, jakou děti vycítí lépe než dospělí. Vyřezal jí ze dřeva malá zvířátka: lišku, medvídě a zajíce s dlouhýma ušima. Anička se smála a říkala, že strýček Pavel má „hodné ruce“.
I Tereza pomalu přestávala čekat, odkud přijde neštěstí. Ostražitost v ní ustupovala tiché vděčnosti. V bytě bylo najednou klidněji. Když se zdržela v práci, Pavel mohl sedět v chodbě, zkontrolovat, jestli jsou dveře zamčené, podat Aničce vodu nebo zapnout konvici. Byl nablízku, ale nikdy se nevnucoval.
