„V kavárně si každý hradí svoje, nejsem přece dobročinný spolek“: osmapadesátiletý ctitel si poručil dva steaky, popíjel víno a nakonec přede mě položil účet za nás oba. Takhle jsem toho skrblíka srovnala.
„V restauraci se účet dělí napůl, já nikoho neživím“: můj osmapadesátiletý nápadník spořádal dva steaky, vypil láhev vína a pak mi nenápadně posunul účtenku. Jak jsem mu ukázala, co znamená férovost.
Přesně tak jsem to viděla až do minulého pátečního večera.
Je mi šestačtyřicet, už dlouho jsem rozvedená a pracuji jako hlavní účetní v menší dopravně-logistické firmě. Můj život je klidný, uspořádaný, děti jsou dospělé a jednoho dne jsem si řekla: proč bych si vlastně nemohla dopřát ještě jednu šanci na vztah? A tak jsem se ocitla na seznamce. Mezi desítkami stejných profilů a nicneříkajících zpráv mě okamžitě zaujal Miroslav.
Bylo mu osmapadesát. Na fotografiích působil opravdu reprezentativně: prošedivělé vlasy, drahý oblek, jistý pohled a za ním zaparkované pěkné zahraniční auto. V profilu měl napsáno:
„Jsem muž, který už v životě něco dokázal. Vážím si domova, dobré úrovně života a hledám ženu pro vážný vztah — takovou, která už má dost kluků a příživníků.“
Musím přiznat, že to znělo lákavě. Psali jsme si asi týden. Miroslav se vyjadřoval kultivovaně, uměl do zpráv elegantně vložit citát, rád mluvil o zásadách a dělal dojem muže staré školy, pro kterého čest, slovo a důstojnost ještě něco znamenají.
Když navrhl osobní setkání, vybral sám známý steakhouse v centru Prahy. Bylo zřejmé, že nejde o levný podnik: tlumené měkké světlo, těžké kožené pohovky, prosklené vitríny se stařeným masem přímo v sále. Už tehdy mi problesklo hlavou, že se ten muž zřejmě rozhodl udělat silný dojem.
Dorazila jsem přesně, upravila si vlasy do lehkého účesu a oblékla si své oblíbené smaragdové šaty. Miroslav už seděl u stolu. Ve skutečnosti byl o něco menší a také výrazně mohutnější než na fotografiích, ale sebejistota mu nechyběla. Choval se dokonce trochu povýšeně, jako člověk, který podle vlastního přesvědčení všechno zažil, všechno pochopil a teď má právo poučovat ostatní.
„Víte, tenhle týden byl úplně pekelný. Jednání, partneři, nepřetržité napětí… tělo potřebuje bílkoviny,“ oznámil nahlas číšníkovi tak, aby ho slyšeli i u vedlejších stolů. „Přineste mi rib eye. Propečení medium. A víte co? Když už jsme venku, nebudeme troškařit. Dejte mi rovnou dva. Dneska mám hlad jako vlk. A k tomu láhev nejlepšího shirazu.“
Číšník zdvořile přikývl a odešel. Jeho chuť k jídlu mě samozřejmě zarazila, ale nic jsem neřekla. Koneckonců, dospělý a podle všeho zajištěný muž má právo povečeřet tak, jak se mu líbí, zvlášť v pátek večer.
Než nám přinesli objednávku, Miroslav spustil dlouhý monolog. Vyprávěl o svých údajných velkých obchodních úspěších, o tom, jak si ho podřízení váží, jak na jeho slovo dají obchodní partneři, a pak plynule přešel k tématu, které z nepochopitelného důvodu miluje tolik mužů ze seznamek — k „vypočítavosti dnešních žen“.
„Víte, Hano,“ pronesl mentorsky právě ve chvíli, kdy číšník otevíral drahou láhev vína a naléval mu do sklenice. Mně ani nenabídl, protože si pamatoval, že jsem si objednala čaj. „Dnešní ženy chtějí jen peníze. Nikdo se na muže nedívá jako na osobnost. Všechny hledají peněženku.
A já nejsem bankomat. Chci partnerský vztah, rovnoprávnost. Tak jako na Západě.“
Zdvořile jsem přikyvovala a vidličkou opatrně nabírala krevety ze svého salátu. V tu chvíli už před Miroslavem přistálo maso. Dva obrovské kusy mramorovaného hovězího ležely na dřevěném prkénku, sálalo z nich horko a vůně koření. Vzduchem se mísila vůně rozmarýnu, másla a opečené kůrky.
Můj společník se na steaky vrhl s takovou nenasytností, že jsem mimoděk sklopila oči. Krájel maso na velké kusy, házel je do úst, zapíjel vínem a mezi sousty dál mluvil o důstojnosti, principech a „správných ženách“. Šťáva z masa se mu leskla na bradě. Romantický obraz to, mírně řečeno, nebyl.
Na konci večeře z obou steaků nezbylo nic než prázdné prkénko a mastné stopy. Láhev shirazu byla vypitá do poslední kapky. Já už dávno dopila svůj čaj a jen čekala, kdy tohle představení konečně skončí.
Miroslav si hlučně říhl do ubrousku, rozvalil se na pohovce a lusknutím prstů přivolal číšníka.
„Účet, prosím!“
Na stole se objevila černá kožená složka. Miroslav ji líně otevřel, přejel očima částku a jeho spokojený výraz se v jediném okamžiku změnil v obchodní vážnost. Potom složku klidně přisunul ke mně.
„Tak, Hano. Celkem to máme čtyři tisíce osm set korun. Od tebe tedy dva tisíce čtyři sta.“
Na vteřinu jsem úplně ztuhla. Jako by ve mně někdo stiskl pauzu. Podívala jsem se na účtenku, potom na Miroslava a pak zase na účtenku.
„Promiň, Miroslave, slyšela jsem správně? Navrhuješ, abych zaplatila polovinu celého tohohle účtu?“
Podíval se na mě podrážděně, jako bych položila neskutečně hloupou otázku.
„A co se ti na tom nezdá? V restauraci se účet dělí napůl. Nejsem sponzor, abych živil ženy, které sotva znám. Jsme přece moderní lidé. Od začátku jsem říkal, že chci rovnocenný vztah. Nebo patříš k těm, které jsou ochotné se prodat za kus masa?“