S takovou drzostí jsem se, upřímně řečeno, dlouho nesetkala. Můj salát a čaj stály přesně tři sta šedesát korun. Všechno ostatní — více než čtyři tisíce — připadalo na jeho dva obrovské steaky a láhev drahého vína, kterých jsem se ani nedotkla. Ve skutečnosti se rozhodl luxusně navečeřet z poloviny za moje peníze a obyčejnou chamtivost zakrýt pěknými řečmi o západní rovnoprávnosti.
V prvních vteřinách jsem měla obrovskou chuť udělat scénu. Chtěla jsem tomu samolibému manipulátorovi v drahém obleku říct všechno, co si myslím o jeho „zásadách“ i o jeho představě mužské noblesy. Jenže jsem účetní. Jsem zvyklá pracovat s čísly a dobře vím, že tam, kde stačí přesný výpočet, jsou přebytečné emoce zbytečné.
Usmála jsem se na něj tím nejpůvabnějším úsměvem, jaký jsem dokázala vykouzlit.
„Víš, Miroslave, máš naprostou pravdu. Já jsem také pro evropský přístup, samostatnost a finanční poctivost. Promiň, jen si na minutku odskočím upravit pudr a pak to všechno vyřešíme.“
Samolibě se ušklíbl, očividně přesvědčený, že mu jeho jednoduchý trik vyšel. Opřel se o opěradlo pohovky a začal si párátkem čistit zuby.
Vstala jsem, vzala kabelku a zamířila směrem k toaletám. Cestou jsem však odbočila k recepci, kde právě stál náš číšník.
„Mladý muži,“ řekla jsem tiše, ale pevně, „buďte tak laskav a vystavte mi samostatný účet. U čtvrtého stolu jsem si objednala pouze zelený salát s krevetami a čaj.“
Číšník už zřejmě pochopil, co se děje, protože bez zbytečných otázek přikývl. Rychle namačkal několik položek do terminálu.
„Tři sta šedesát korun,“ oznámil.
Přiložila jsem kartu, zaplatila svůj účet a ještě mu nechala sto korun v hotovosti jako spropitné.
„A všechno ostatní,“ udělala jsem krátkou pauzu, „včetně dvou rib eye steaků a láhve vína, prosím předejte mému doprovodu. Velmi trval na oddělené platbě, jako pravý Evropan.“
Ke stolu už jsem se nevrátila. Klidně jsem prošla sálem tak, aby mě Miroslav zahlédl. U samotných dveří jsem zachytila jeho pohled. Pořád tam seděl a čekal, jistý si tím, že se za chvíli vrátím a poslušně vytáhnu peněženku. Poslala jsem mu vzdušný polibek, přátelsky zamávala a vyšla do chladné pražské noci.
Když jsem jela domů taxíkem, telefon mi málem shořel v ruce. Miroslav volal snad pětkrát za sebou. Pak začaly chodit zprávy. Nejdřív zmatené: „Hano, kde jsi? Číšník chce zaplatit.“ Potom rozhořčené: „Co si to dovoluješ?“ A nakonec už vyloženě vzteklé: „Jsi malicherná, vypočítavá podvodnice! Normální lidé se takhle nechovají!“
Později vyšlo najevo, že „úspěšný podnikatel“ neměl na kartě ani dost peněz na zaplacení večeře, kterou si sám objednal. Musel obvolávat známé a prosit je, aby mu půjčili, jen aby mohl uhradit účet za vlastní lakotu.
S obrovským potěšením jsem jeho číslo zablokovala a celou konverzaci smazala. Tak jsem poznala skutečného moderního „děliče účtů“ — muže, který se tak strašně bojí, že ho někdo využije, až se sám bez ostychu pokusí pověsit ženě na krk a svou skrblivost nazývá krásnými slovy o rovnosti.
A potkaly jste někdy podobné typy — lidi, kteří se snažili řešit vlastní finanční problémy pod maskou poctivého partnerství a moderní rovnoprávnosti? Jak jste se z takové situace dostaly vy?