Zvonek zazvonil přesně v domluvený čas. Naposledy jsem si uhladila vlasy, kriticky zkontrolovala stolek v obývacím pokoji a šla otevřít.
Na prahu stál Petr. Bylo mu padesát sedm. Poznali jsme se asi před měsícem na výstavě, několikrát jsme se sešli u kávy v centru a teď se rozhodl přijet ke mně domů. Přesněji řečeno, sám se důrazně pozval.
— Aleno, jak dlouho ještě budeme chodit po kavárnách? Přijedu k vám, v klidu si posedíme doma, — navrhl mi předchozího dne do telefonu svým měkkým, uklidňujícím hlasem.
Souhlasila jsem. Byl pátek večer a po náročném pracovním týdnu se mi opravdu nechtělo řídit, hledat místo k zaparkování a překřikovat hluk v přeplněném podniku.
Otevřela jsem dveře a Petr vstoupil dovnitř. Měl na sobě kvalitní vlněný kabát, naleštěné boty a voněl drahým parfémem. V rukou však nedržel vůbec nic.
Samovolně jsem sklopila oči k podlaze. Možná položil tašku nebo květiny ke dveřím, když si sundával rukavice? Ne. Nebyla tam ani jediná květina, ani obyčejná bonboniéra, dokonce ani láhev vína. Na první schůzku u mě doma dorazil, jako by se po práci vracel do vlastního bytu.
Překvapení jsem nedala najevo a pozvala ho dál. V obýváku už na nás čekalo pečlivě připravené občerstvení. Vařit několik hodin teplou večeři jsem v úmyslu neměla.
Vedla jsem oddělení a páteční večery jsem si chtěla užívat v klidu, ne stát u sporáku. A navíc jsem nikdy nepovažovala domácí schůzku za zkoušku ženských kuchařských schopností.
Na stůl jsem připravila kvalitní farmářské sýry, hrozny, ořechy, čerstvou bagetu a lehce nasoleného pstruha. Z lednice jsem vyndala také láhev dobrého suchého vína, kterou jsem si schovávala pro vhodnou příležitost. Podle mě to bylo všechno, co člověk potřebuje k příjemnému večeru a nerušenému rozhovoru.
Petr se těžce usadil do křesla a prohlédl si stůl. Obočí mu pomalu vystoupalo vzhůru. Ve tváři se mu nejprve objevil údiv a vzápětí cosi, co se velmi podobalo zklamání a odsouzení.
— To je… jen něco na začátek před večeří? — zeptal se a špejlí si povýšeně nabral kousek modrého sýra.
— To je naše lehká večeře, — odpověděla jsem. — Jestli máš velký hlad, můžeme objednat steak z restaurace nedaleko nebo něco z bistra s domácí kuchyní. Přivezou to asi za čtyřicet minut, vaří tam dobře.
Tím moje klidně naplánované posezení skončilo a začalo představení.
Petr odstrčil talíř se sýrem, opřel se do křesla a založil ruce na hrudi. Najednou vypadal, jako by nepřišel na návštěvu, ale kontrolovat práci neschopné zaměstnankyně.
— Alenko, musím přiznat, že jsi mě nepříjemně překvapila, — spustil poučným tónem. — Jsem zvyklý na normální domácí jídlo. Pořádnou hustou polévku, maso, čerstvé koláče. Restaurace a rozvážené jídlo jsou vulgární. Je to náhražka skutečné stravy. Žena by měla muže přivítat vřele a svou péči mu ukázat večeří, kterou sama uvaří. Ale kupovaný sýr a nabídka, že něco objednáme přes kurýra… V tvém věku bys měla návštěvu brát vážněji.
Seděla jsem naproti němu a mlčela. Potřebovala jsem chvíli, abych vůbec pochopila absurditu toho, co se děje.
Bylo mu padesát sedm. On sám trval na tom, že přijde do cizího bytu. Dorazil bez jediného pozorného gesta, bez květin, bez vína, bez čehokoli, co by naznačovalo vděčnost. A teď se pohodlně rozvaloval v mém křesle a vysvětloval mi, samostatné pětačtyřicetileté ženě, kolik času bych kvůli němu měla strávit v kuchyni.
Uvnitř mě začal stoupat chladný vztek. Navenek jsem však zůstala klidná. Naučila jsem se, že právě takový tón nejlépe funguje na lidi, kteří si pletou slušnost s ochotou nechat si všechno líbit.
Pomalu jsem položila sklenku na stůl a vstala.
— Víš, Petře, v jedné věci s tebou souhlasím, — řekla jsem tiše. — Tradice mají skutečně svou hodnotu.
Jeho výraz okamžitě zjihnul. V očích se mu objevilo spokojené očekávání. Zřejmě usoudil, že mě zahanbil a za chvíli poběžím smažit řízky nebo připravovat domácí knedlíky.
— Když už ale mluvíš o tradičním uspořádání, — pokračovala jsem a dívala se mu přímo do očí, — měl bys pamatovat také na roli muže. Ten, kdo očekává bohatý domácí stůl, nepřichází k hostitelce s prázdnýma rukama. Dřív přinesl něco uloveného. Dnes může přinést nákup. Nebo alespoň květiny jako znamení úcty k ženě, která se na jeho návštěvu připravila. Také on musí vynaložit určité úsilí.
Petr několikrát zmateně zamrkal. Samolibý úsměv z jeho tváře zmizel.
— Nepřinesl jsi vůbec nic, — pokračovala jsem zřetelně, stále bez zvýšení hlasu. — Ani obyčejnou čokoládu ke kávě. Do tohoto večera jsi nevložil peníze, čas ani námahu. Přesto očekáváš obsluhu jako v luxusní restauraci a kritizuješ jídlo, které jsem zaplatila ze svého.
Otevřel ústa, aby mi odporoval, ale nenechala jsem ho promluvit.
— Na domácí večeři není nic vulgárního. Vulgární je přijít na návštěvu za cizí peníze a okamžitě začít hostitelce vyčítat, co připravila. Vulgární je hledat v ženě bezplatnou kuchařku a hospodyni místo člověka, se kterým chceš sdílet život. Do mé kuchyně nemají přístup hosté, kteří neznají ani základní pravidla slušného chování.