Ušla jsem ještě jeden krok směrem k nádvoří.
Petr stál pod řetězem žlutých světel a zády ke mně. Naproti němu stála žena kolem čtyřicítky. Měla stejné šedomodré oči jako on.
„Dnes večer jí to musíš říct,“ pronesla.
„Já vím.“
„Měl jsi jí to přiznat hned, jak jsi ji poznal.“
Prsty se mi sevřely kolem okraje kamenného průchodu.
Poznal mě?
Petr ztišil hlas.
„Nečekal jsem, že se do ní zamiluju.“
Žena si založila ruce na prsou.
„To ale vaše lži nedělá o nic méně vážnými.“
Přestala jsem dýchat.
Petr se podíval směrem k restauraci.
„Zítra odjíždí.“
„Právě proto jí to musíš říct teď.“
„Když se to dozví, usoudí, že všechno mezi námi bylo předem naplánované.“
„A nebylo snad?“
Neodpověděl.
Jenže jeho mlčení mi řeklo víc než jakékoli přiznání.
Vyšla jsem na nádvoří.
„Naplánované?“
Petr se prudce otočil. Barva mu během okamžiku zmizela z tváře.
„Aleno.“
Žena zavřela oči. Několik bolestivých vteřin se nikdo z nás nepohnul.
Pak jsem se zadívala přímo na Petra.
„Kdo je to?“
„Moje dcera. Klára.“
Klára se na mě slabě a provinile usmála.
„Mrzí mě, že jsme se takhle poznaly.“
Její slova ke mně doléhala téměř neslyšně. Na hrudi mě svíralo tak silné napětí, až mě bolelo.
„Jak jsi mě znal?“
Petr vykročil ke mně.
Okamžitě jsem ustoupila.
„Nepřibližuj se.“
Zastavil se.
Z otevřených dveří kuchyně doléhal ruch restaurace — cinkání sklenic, smích hostů a hlas číšníka, který žádal o další láhev vína.
Ještě před pěti minutami jsem seděla u stolu s výhledem na přístav a věřila, že jsem našla něco, o čem jsem si myslela, že mi to život navždy vzal. Teď jsem stála na terase vedle muže, který právě přiznal, že naše setkání nebylo vůbec náhodné.
„Řekni mi pravdu,“ požádala jsem ostře.
Petr se podíval na Kláru.
Zavrtěla hlavou.
„Tati, už jí nepomůžeš. Prostě jí to řekni.“
V tu chvíli vypadal mnohem starší než ráno. Ne jako sedmdesátník, ale jako člověk, který zestárl o celé století.
„Moje žena znala tvého manžela.“
Zůstala jsem na něj zírat.
„Cože?“
„Jana znala Milana.“
Jakmile z jeho úst zaznělo jméno mého manžela, něco se ve mně stáhlo.
Milan zemřel před čtyřmi lety. Byli jsme manželé devětatřicet let. A nikdy mi neřekl ani slovo o ženě jménem Jana.
„Jak se znali?“
Petr se podíval na prázdný stůl v nejvzdálenějším rohu nádvoří.
„Potkali se tady.“
„Na Maltě?“
„Ano.“
„Kdy?“
„Před dvaatřiceti lety.“
Krátce jsem se zasmála, přestože na tom nebylo nic veselého.
„Milan na Maltě nikdy nebyl.“
Petr mlčel.
Znovu to mlčení.
Vybavila jsem si všechny příběhy, které mi Milan během let vyprávěl. Služební cesty. Konference. Zmeškané lety. Dva týdny, které strávil na cestě po Evropě kvůli práci, když bylo naší dceři devět let.
Přivezl jí skleněného delfína a mně stříbrný náramek. Náramek jsem pořád měla.
„Posaď se,“ řekl Petr.
„Ne.“
„Aleno, prosím.“
„Tvrdil jsi, že jsi v této restauraci nikdy nebyl.“
„Vím.“
„Číšník tě oslovil jménem.“
„Chodil jsem sem už dřív.“
„Kolikrát přesně?“
„Sedmkrát.“
V krku mě pálilo.
„Proč?“
Sáhl do vnitřní kapsy saka.
Znovu jsem ustoupila.
„Je to jen obálka.“
Nepodal mi ji. Položil ji na stůl.
Na přední straně bylo napsané moje jméno.
Jenže to nebylo Petrův rukopis.
Byl to Milanův rukopis.
Poznala jsem každý oblouk těch písmen. Každý ostrý, netrpělivý tah. Milan vždycky psal poslední písmeno mého jména příliš velké.
Alena.
Tu obálku nadepsal můj manžel.
Podlomila se mi kolena. Klára ke mně přisunula židli a tentokrát jsem si sedla.
„Kde jsi ji vzal?“
Petr se pomalu posadil naproti mně.
„Po Janině smrti jsem objevil krabici schovanou za podšívkou starého kufru.“
„Tvoje žena zemřela před šesti lety.“
„Ano.“
„A pak jsi našel tu obálku?“
„Ne hned. Většinu jejího oblečení jsem věnoval na charitu. Z nějakého důvodu jsem si ale nechal ten kufr. Dopisy jsem objevil až loni.“
„Kolik jich bylo?“
„Více než čtyřicet.“
Nádvoří se se mnou zatočilo.
Klára tiše odešla do restaurace a nechala nás s Petrem o samotě.
Podívala jsem se na obálku.
„Posílal Milan tvé ženě dopisy?“
„Po mnoho let.“
„Jak dlouho přesně?“
Petr měl v očích slzy.
„Téměř jedenáct let.“
Odstrčila jsem obálku stranou.
„Ne.“
„Přál bych si, abych se mýlil.“
„Ne. Milan mě nemohl jedenáct let podvádět.“
Petr se nehádal.
A právě proto jsem ho v tu chvíli nenáviděla ještě víc.
Chtěla jsem, aby mého manžela bránil. Aby řekl, že dopisy byly špatně pochopené. Že Jana a Milan byli jen staří známí. Cokoli. Potřebovala jsem slyšet, že to, co se mezi nimi stalo, nemělo nic společného s naším manželstvím.
Místo toho řekl:
„Potkali se na konferenci ve Vallettě.“
Okamžitě jsem si na tu cestu vzpomněla.
Milan tehdy pracoval pro přepravní společnost a často musel cestovat do různých měst. Já zůstala doma s naší dcerou Terezou, která právě začala chodit do školy.
Každý večer mi volal.
Alespoň jsem si to vždycky myslela.
Petr pokračoval:
„Jana sem přijela navštívit svou sestru. S Milanem se seznámili v téhle restauraci.“
Rozhlédla jsem se po nádvoří. Staré kamenné zdi, kvetoucí rostliny ovíjející se kolem oblouků, přístav viditelný průchodem.
Tady můj muž poznal manželku jiného muže.