„Kdo to je?“ zeptala jsem se znovu. Vlastní hlas mi zněl tvrdě, ostře a cize.
Petr zůstal klečet u dveří.
Ramena se mu chvěla, ale ke mně se nepodíval.
„Prosím… sedni si,“ řekl tiše. „Dovol mi vysvětlit ti všechno. Od samého začátku.“
„Od začátku?“ unikl mi krátký smích, který zněl skoro děsivě. „Čtyři roky, Petře. Čtyři roky jsem žila v přesvědčení, že před sebou nic neskrýváme.“
„Neskrývali… tedy… prosím, jen si sedni.“
„Kdo je Klára?“
Podívala jsem se na disk sevřený v pěsti.
Světlo z lampy se odrazilo od mého snubního prstenu.
Najednou jsem se na něj nemohla dívat.
„Jak dlouho to trvá?“
„Není to tak, jak sis to vyložila.“
„Tak mi řekni, jaké to je!“
Petr se pokoušel odpovědět.
Dvakrát otevřel ústa.
Pokaždé se mu hlas zlomil dřív, než dokončil první větu.
„Není to tak, jak si myslíš…“
Nakonec ze sebe vytlačil:
„Ta videa jsou pro tebe. Natočil jsem je pro případ, že bych ti to nikdy nedokázal říct z očí do očí. Chtěl jsem ti je dát příští měsíc, až bude po našem výročí. Jen jsem pořád nenašel dost odvahy.“
V místnosti jsem už nedokázala vydržet.
„Jedeme k Janě,“ řekla jsem chladně. „Nevolej mi. A nezkoušej za mnou přijet.“
„Prosím… nejdřív se podívej na všechna videa. Teprve potom se rozhodni.“
„Viděla jsem toho dost.“
„Pořád jsem nenašel sílu ti to povědět.“
V předsíni jsem vytáhla cestovní tašku a bez rozmyslu do ní začala házet všechno, co mi přišlo pod ruku. Oblečení, kosmetickou taštičku, nabíječku. Ani jsem nevnímala, co si beru.
Petr se mě nepokusil zastavit.
Zůstal sedět na podlaze se sklopenou hlavou a očima zabodnutýma do koberce, jako by ho právě ten obyčejný kus látky držel pohromadě.
Když mi sestra Jana otevřela, stačil jí jediný pohled na mou tvář.
Na nic se neptala.
Objala mě, vtáhla dovnitř a zavřela za mnou dveře.
Petr mě opravdu nezkusil zadržet.
„Promluvíš, až na to budeš připravená,“ řekla Jana potichu a položila mi přes ramena teplou deku.
Ještě té noci jsem v jejím pokoji pro hosty pustila VIDEO 2.
Na monitoru byl znovu Petr.
Seděl na nemocniční chodbě vedle lůžka.
Za ruku držel mladou ženu, která tiše spala.
Po tvářích mu stékaly slzy.
Volnou rukou jí pomalu a něžně uhlazoval vlasy.
Vydržela jsem se dívat jen několik vteřin.
Pak jsem notebook prudce zaklapla.
Do rána jsem nezamhouřila oči.
Viděla jsem VIDEO 2.
Hned po svítání jsem Petrovi odeslala jedinou zprávu.
„Mezi námi je konec. Už mě nikdy nekontaktuj.“
Odpověď dorazila během minuty.
„Prosím, než uděláš konečné rozhodnutí, podívej se ještě na třetí a čtvrté video. O nic jiného tě nežádám, lásko.“
Dlouho jsem měla otevřenou složku se soubory.
Palec mi visel nad tlačítkem pro smazání.
Stačil jeden dotyk a všechno mohlo zmizet navždy.
Jeho odpověď přišla téměř okamžitě, jako by čekal s telefonem v ruce.
Do pokoje vstoupila Jana a nesla dva hrnky horkého čaje.
Do té chvíle jsem už jí i mamince vyprávěla vše, co se stalo.
„Nemaž to,“ řekla tiše a posadila se vedle mě.
„Znáš jen to, co jsi dosud viděla. Jestli chceš ukončit čtyřleté manželství, udělej to až poté, co uslyšíš celý příběh.“
„Už nechci nic dalšího vědět.“
„Chceš.“
Podívala se mi přímo do očí.
„Jen máš strach, že sis všechno mohla vyložit špatně.“
Její slova mě zasáhla silněji, než jsem čekala.
„Nechci nic dalšího slyšet.“
„A co když se vážně mýlím, Jano?“ zašeptala jsem.
„Pak přece potřebuješ znát i tuhle pravdu.“
Dlouhou dobu jsem jen mlčky hleděla na obrazovku.
V hlavě se mi střídaly jedna děsivá představa za druhou.
Každá možnost bolela.
Jestli další záznamy potvrdí nevěru, zhroutím se přímo před sestrou.
Jestli ji nepotvrdí, budu muset přijmout, že jsem utekla, aniž bych Petrovi dovolila vyslovit jediné vysvětlení.
Ať byla skutečnost jakákoli, věděla jsem, že její cenu zaplatím já.
„A co když jsem se opravdu spletla?“ zopakovala jsem sotva slyšitelně.
Po dlouhém mlčení jsem se zhluboka nadechla.
„Říkal, že je mám pouštět jedno po druhém.“
„Tak ho poslechni.“
Znovu jsem otevřela notebook.
Kurzor se zastavil nad souborem VIDEO 3. Prst mi zůstal nad touchpadem tak dlouho, až jsem měla pocit, že se zastavil čas.
Znovu se mi vybavily všechny podivné chvíle posledních let.
Zabouchnutá zásuvka.
Dny, kdy se Petr každý rok uzavíral před světem.
Okamžiky, kdy se podíval na telefon, přečetl zprávu a okamžitě ho položil displejem dolů.
A také obraz mého manžela klečícího na podlaze obývacího pokoje, jak zlomeným hlasem opakuje, že mi všechno chtěl povědět sám.
„Tak to spusť.“
Věděla jsem, že jeden jediný pohyb může rozhodnout o celém našem životě.
Nabrala jsem vzduch do plic.
Pak jsem otevřela VIDEO 3 a připravila se na nejhorší.
Petr seděl ve stejném neznámém pokoji jako v prvním záznamu.
Tentokrát však působil vyrovnaněji.
Mluvil pevněji, než jsem ho kdy slyšela mluvit o čemkoli bolestném.
Časový údaj ukazoval, že video natočil před několika měsíci.
„Jestli se na tohle díváš, znamená to, že jsem konečně našel odvahu… nebo že mi už nezůstal žádný čas.“
Na chvíli se odmlčel.
„Jmenovala se Klára.“
Pomalu se nadechl.
„Byla to moje nevlastní sestra.“