Ráno jsem se probudila do ticha.
Marek nebyl doma. Nikdo nešustil v koupelně, nebouchal hrnkem, nehledal ponožky, nereptal kvůli kávě a nechodil po bytě kroky, na které jsem si tak zvykla, že jsem je už dávno přestala vnímat.
Na druhém polštáři nebyl důlek. Na věšáku nevisela jeho bunda. Na nočním stolku neležely jeho drobnosti.
Kuchyně byla zalitá sluncem a působila nějak nově. Jako po požáru, který spálil všechno zbytečné, zůstalo prázdné místo a člověk ještě neví, jestli má truchlit, nebo už smí dýchat.
Uvařila jsem si kávu a po dlouhé době vytáhla dobrý šálek. Ten, který jsem šetřila „pro návštěvy“. Bílý, tenký, s modrým vzorem. Možná hloupost. Ale z nějakého důvodu mi to připadalo důležité.
Kocour se rozvalil na parapetu. Telefon mlčel.
V devět ráno se znovu ozvalo zaklepání.
Na vteřinu mi srdce spadlo dolů. Ale byla to paní Novotná.
— Já jsem si říkala, — řekla a podávala mi krabičku, — udělala jsem nákyp. Ty jsi nejspíš nic nejedla.
Vzala jsem krabičku a nečekaně se usmála.
— Děkuju.
Chvíli přešlapovala, pak tiše dodala:
— Haničko, drž se. A věř mi… lepší strašná pravda než tohle.
Přikývla jsem.
Když jsem zavřela dveře, zahlédla jsem se v zrcadle.
Pořád jsem to byla já. Stejné kruhy pod očima. Stejné vlasy ledabyle stažené. Stejné staré tričko. Ale pohled už byl jiný.
Ne šťastný. To ne.
Jen bez čekání. Bez té tiché ženské potřeby všechno uhlazovat, vydržet, vysvětlovat únavou, krizí, těžkou povahou, mužským zmatkem, složitým obdobím.
Bolelo to. Strašně. Ale spolu s bolestí přišlo ještě něco. Pochopení, že se to nestalo jen tak.
Včera z mého bytu neodešel jen manžel.
Včera z mého bytu odešel člověk, který půl roku dělil můj život s jinou ženou a přitom si myslel, že největší skandál nastane tehdy, když zvýším hlas.
A já jsem zůstala.
Žádnou sestru jsem opravdu nikdy neměla.
Ale díkybohu, v mém bytě už není ani druhá manželka.
