Sousedka mě zastavila u vchodu právě ve chvíli, kdy jsem už držela klíč u čipu od domovních dveří.
— Jano, počkej chvilku… Nebyla dneska odpoledne u tebe sestra?
Neotočila jsem se hned. Po práci jsem mívala skoro pokaždé stejný stav: v hlavě hučení, ruce obtěžkané taškami, myšlenky rozběhnuté od večeře k účtům, od čistírny k zálohám za energie, které zase vyrostly, aniž by tomu člověk rozuměl. Nejdřív mi ani nedošlo, že mluví opravdu na mě.
— Jaká sestra?
Paní Novotná, drobná, všímavá, ve svém věčném pleteném svetru, na mě hleděla výrazem, v němž se soucit s obyčejnou zvědavostí dělily přesně napůl.
— No nějaká paní k vám šla. Viděla jsem ji z okna. Byla ti hrozně podobná. Ještě jsem si říkala, podívejme, jaké náhody člověk nepotká. To nebyla sestra?
Bezděčně jsem se pousmála.
— Já sestru nemám.
Překvapeně zamrkala.
— Jak to, že nemáš?
— Prostě nemám. Jsem jedináček.
Paní Novotná si rozpačitě přehodila tašku v ruce, ale ustoupit se jí zjevně nechtělo.
— Tak jsem se asi spletla. Ale divné to bylo stejně. Vyšla do vašeho patra. A dveře si otevřela tak jistě, jako kdyby sem chodila odjakživa.
A právě tahle poslední věta se mi z nějakého důvodu zachytila někde pod žebry.
Ne proto, že bych v tu chvíli něco pochopila. To ne. Normální žena nezačne podezírat manžela z nevěry jen kvůli jedné větě sousedky. Nejdřív hledá obyčejná vysvětlení: spletla si patro, špatně viděla, někoho si zaměnila, možná se jí to jen zdálo. Jenže jsou věty, které si pak člověk pamatuje slovo od slova. A teprve později mu dojde, že ho už někdo varoval, jen tehdy ještě netušil před čím.
Přikývla jsem, rozloučila se a vešla do domu.
Do šestého patra jsem šla pěšky, protože výtah, jako obvykle, nefungoval. Cestou jsem se sama sobě v duchu skoro smála. Vážně, jaká sestra? Jaká žena? S Pavlem přece nežijeme v seriálu ani v laciném filmu, ale v úplně obyčejném manželství. Práce, hypotéka, drahé nákupy, kocour, který začne v pět ráno vyřvávat, můj věčný nedostatek spánku a jeho nekonečné řeči o skladu, zákaznících a kolonách.
Pavel nepatřil k mužům, o kterých kamarádky šeptají: „Na toho si musíš dávat pozor.“ Bylo mu dvaačtyřicet, měl malé břicho, dvě slušné košile „mezi lidi“, jednu dobrou bundu a unavený pohled. Úplně obyčejný chlap. Ne krasavec, ne svůdník, ne romantik. Spíš ten typ, kterého by člověk politoval, než aby se ho pokoušel někomu přebrat.
A přesto jsem se přede dveřmi našeho bytu zastavila.
Vytáhla jsem klíč, pár vteřin ho držela v ruce a poslouchala ticho za dveřmi. Pak jsem přece jen odemkla.
Byt mě přivítal známými pachy: prací prášek, kocouří záchod, něco masového — Pavel si nejspíš ohříval večeři. Kocour se hned vyplavil z pokoje, otřel se mi o nohu a líně zamňoukal. Všechno vypadalo normálně. Až příliš normálně.
Zula jsem si boty, prošla do kuchyně, položila tašky na stůl a hned si všimla dvou hrnků ve dřezu.
Samo o sobě na tom nebylo nic zvláštního. V našem dřezu se klidně mohly povalovat tři nebo čtyři hrnky. Jenže tentokrát se mi pohled z nějakého důvodu zarazil právě o ně.
Můj bílý, s trochu uraženým ouškem. A šedý, ze kterého obvykle pil Pavel.
Vedle nich na lince ležel papírový ubrousek s výraznou korálovou stopou rtěnky.
Korálovou rtěnku nepoužívám.
V posledních letech jsem se vlastně skoro nelíčila. Do práce řasenka, někdy obočí. A dost. Nejdřív proto, že se mi nechtělo vstávat dřív, potom proto, že jsem si říkala „a kvůli čemu“, a nakonec se z toho prostě stal zvyk. Korálovou rtěnku jsem ale neměla nikdy. Ta barva mi nesluší. Vypadám v ní jako paní, která u silnice prodává melouny.
Stála jsem a dívala se na ten ubrousek tak dlouho, až jsem úplně zapomněla vybalit nákup.
— Jano? — ozval se Pavel z pokoje. — Už jsi doma?
— Jo.
Rychle jsem položila ubrousek zpátky, sama jsem nevěděla proč. Jako bych někoho přistihla při krádeži, ale rozhodla se zatím tvářit, že jsem nic neviděla.
Vešel do kuchyně v domácích kraťasech a tričku, políbil mě na tvář a nakoukl do tašky.
— Jé, třešně.
Kdyby byl nervózní, přehnaně čilý, kdyby se příliš snažil působit nenuceně, asi by mi to celé dávalo větší smysl. Jenže on byl klidný. Opravdu klidný. Tak klidní bývají buď nevinní lidé, nebo ti, kteří lžou už dost dlouho na to, aby si zvykli.
— Dneska za tebou nikdo nebyl? — zeptala jsem se a stahovala si gumičku z vlasů.
— Za mnou? — Otevřel lednici. — Jen kurýr. Proč?
— Sousedka říkala, že viděla nějakou ženu. Myslela si, že je to moje sestra.
Uchechtl se a ani se neotočil.
— Třeba finančák.
A sáhl po krabičce s řízky.
Dívala jsem se na jeho záda, na známou lysinku, na šev u ramene trička, který jsem mu nedávno sama zašívala, a nechápala, proč mi najednou tak strašně zchladly ruce.
— Vtipné, — řekla jsem.
— Jo, — odpověděl.
A to bylo všechno.
Žádná pauza. Žádná otázka. Ani nejmenší zájem. Jako kdybych mu oznámila, že na chodbě zase praskla žárovka.
V koupelně, když jsem si myla ruce, jsem si všimla, že můj ručník visí nakřivo, jako by ho někdo pověsil narychlo. Na skleněné poličce vedle kartáčků ležel dlouhý světlý vlas.