Já mám vlasy tmavé, barvím si je na kaštanovo.
Světlé vlasy měla moje máma, jenže máma u nás odpoledne nebyla a v koupelně se nám nehrabala.
Zvedla jsem vlas k lampě. Dlouhý, tenký, skoro zlatý.
— Co tam děláš tak dlouho? — zeptal se Pavel za dveřmi.
— Nic, — odpověděla jsem a spláchla vlas do umyvadla.
U večeře jsem skoro nejedla. Pavel vyprávěl o novém dodavateli, který nedodržel termín, o vedoucím idiotovi, o řidiči, který zase popletl papíry. Kývala jsem tam, kde se to hodilo, ale myslela jen na jedno: jestli byla odpoledne v našem bytě žena, pak seděla tady. V téhle kuchyni.
Mohla se opírat loktem o tenhle stůl, dívat se z tohohle okna, možná se dokonce smát jeho pracovním historkám, které jsem já slyšela už tisíckrát.
A nejhorší nebylo ani to. Nejhorší bylo, jak rychle si moje představivost začala dokreslovat obraz. Její hrnek. Její vlas. Její rtěnku. Její vůni. Její ruce na mojí kuchyňské lince. Její obličej v mém zrcadle.
V noci jsem skoro nezamhouřila oči.
Pavel ležel vedle mě a dýchal rovnoměrně, těžce, důvěrně známě. Před třinácti lety mě ten zvuk uklidňoval líp než jakékoli léky.
Ležela jsem otočená ke zdi a vybavovala si poslední měsíce. Přesněji řečeno, můj mozek mi sám předhazoval detaily a hledal souvislosti. Jeho pozdní příchody z práce. Nový parfém — drahý, úplně jiný než ty, které si obvykle kupoval. Košili, kterou jsem na něm dřív neviděla. Jeho podráždění, když jsem jednou vzala jeho telefon, jen abych se podívala na čas, a on prudce řekl: „Jani, nelez mi v tom, jo?“
Tehdy mě zabolela právě ta formulace. Ne „neber to“, ne „mám tam práci“, ale „nelez mi v tom“. Jako bych už byla někým ponižujícím. Kontrolorkou. Podezíravou ženskou. Tou nervózní manželkou, před kterou muži pořád něco skrývají.
Nikdy jsem mu telefon nekontrolovala. Nikdy jsem mu neprohledávala kapsy. Nehledala účtenky. Vždycky jsem měla pocit, že jakmile člověk dojde až k tomu, je stejně konec, jen si z nějakého důvodu prodlužuje agónii.
Ráno odešel dřív než já. Políbil mě do spánku, připomněl mi, ať nezapomenu zaplatit internet, a řekl, že večer přijde později — ve skladu mají inventuru.
V práci jsem až do oběda seděla jako pod vodou. V jednom e-mailu jsem spletla datum, do kávy jsem si místo cukru nasypala sůl. Pak jsem se přistihla, že už snad deset minut zírám do jedné buňky tabulky a přemýšlím o korálovém otisku na ubrousku.
V jednu odpoledne jsem to nevydržela a zavolala na pevnou linku. Téměř jsme ji nepoužívali, ale neodpojili jsme ji, protože tchyně měla ve zvyku volat právě tam.
Nikdo to nezvedl.
Za deset minut jsem vytočila číslo znovu.
Obsazeno.
Samozřejmě, že to nemuselo znamenat vůbec nic. Vůbec nic. Jenže uvnitř už se stalo něco, co se později nedá odvolat: podezření dostalo potvrzení, byť nepatrné.
Vydržela jsem v práci do čtyř a odešla s tím, že mě strašně bolí hlava. Posadila jsem se do kavárny naproti našemu domu tak, abych viděla na vchod. Nejdřív jsem se za sebe styděla. Pak mi ze sebe bylo odporně. A nakonec mi to bylo jedno.
Seděla jsem u okna, předstírala, že koukám do telefonu, a připadala si jako naprostá hlupačka. Skoro čtyřicet let. Dospělá ženská, účetní, platím hypotéku, plánuju dovolenou podle slev, kupuju mámě v lékárně prášky. A teď sleduju vlastní vchod jako hrdinka levné melodramy.
V 16:38 přišla k domu žena ve světlém kabátě.
Poznala jsem ji okamžitě.
Střední postava. Světlé vlasy stažené nízko do culíku. Světlý kabát, dobrá kabelka, rovná záda. A nějaká celková, nepříjemná podobnost. Ne přesná. Ale typová. Z dálky by nás člověk opravdu mohl považovat za příbuzné.
Zastavila se u dveří, podívala se do telefonu, schovala ho do kabelky a vešla dovnitř. Někdo jí otevřel přes aplikaci.
Ještě asi půl minuty jsem seděla bez hnutí. Pak jsem prudce vstala, shodila lžičku na zem, položila na stůl peníze a vyrazila k domu.
Ve výtahu mi bylo horko. V šestém patře jsem ke dveřím skoro běžela.
Z našeho bytu se ozýval ženský smích. Úplně obyčejný smích ženy, která se cítí bezpečně.
Strčila jsem klíč do zámku a vteřinu jím nedokázala otočit. Prsty mi jako by znecitlivěly. Stála jsem před vlastními dveřmi a bála se vejít do vlastního bytu.
Pak jsem přece jen odemkla.
V předsíni stály béžové lodičky. Klidné, klasické, drahé. Nebyly nové — ne takové, jaké si člověk vezme na tajnou schůzku, aby zapůsobil. Byly to boty ženy, která přichází s jistotou a jako doma.
Na botníku vedle mých klíčů ležely sluneční brýle v tenké zlatavé obroučce.
Když jsem vešla do kuchyně, oba zmlkli.
Pavel stál u okna. Ona seděla u stolu a před ní opravdu stál můj bílý hrnek s uraženým ouškem.
Nejdřív jsem se ani nedívala na ně, ale na ten hrnek. Mozek nejspíš nedokáže přijmout všechno najednou, a tak se zachytí o obyčejnou věc.
Pak jsem zvedla oči.
Žena vstala.
— Dobrý den, — řekla.
A kvůli tomu zdvořilému „dobrý den“ jsem ji chtěla udeřit. Za její klid, za uměřenost, za skoro úřední korektnost. Právě to bylo ze všeho nejhorší. Jako by nepřišla za mým mužem, ale projednat schůzi společenství vlastníků.
— Kdo to je? — zeptala jsem se a dívala se jen na Pavla.