Pod ostrým světlem pracovní lampy trpělivě přišívala uvolněné ouško Julinčina plyšového králíčka.
Vzduch voněl čistým prádlem a pracím prostředkem.
„Můžu jí koupit nového,“ řekl jsem.
Marie ani na okamžik nepřestala šít.
„Já vím,“ odpověděla. „Jenže o to nejde.“
Zůstal jsem ve dveřích stát déle, než bylo nutné.
Nevěděl jsem, jak poděkovat člověku, který chránil moje děti právě ve chvíli, kdy jsem o něm sám pochyboval.
„Dlužím vám mnohem víc než omluvu,“ řekl jsem.
Marie odstřihla nit, odložila jehlu a poprvé ke mně zvedla oči.
„Tu dlužíte především jim,“ odpověděla. „Potřebují, abyste byl důsledný a aby od vás pokaždé slyšely pravdu. Začněte tím.“
Měla pravdu.
Zase.
Zeptal jsem se jí, zda si chce vzít volno, zda potřebuje právní pomoc nebo cokoli jiného.
Požádala mě jen o jednu věc.
„Nedělejte z dnešního večera oslavu vděčnosti,“ řekla. „Raději zařiďte, aby zítřek vypadal jinak.“
A právě to jsem udělal.
Nechal jsem odstranit soukromé zvukové záznamové zařízení ze všech místností, kam nikdy nepatřilo, a modernizoval bezpečnostní systém tak, aby okamžitě hlásil každý vstup do domu.
Přepracoval jsem rozpisy zaměstnanců tak, aby s dívkami nikdy nezůstával jediný dospělý bez přítomnosti další osoby nebo bez možnosti okamžité kontroly.
Na následující měsíc jsem zrušil tři pravidelná pracovní jednání a správní radě jednoduše oznámil, že se tentokrát musí obejít beze mě.
Když se dům konečně ponořil do nočního ticha, posadil jsem se na podlahu mezi postele svých dcer.
Zůstal jsem tam tak dlouho, dokud jsem neslyšel už jen jejich klidný a ničím nerušený dech.
Krátce po půlnoci mi Karel poslal zprávu.
Veronika konečně přestala z apartmá pro hosty neustále telefonovat a její právník se měl ráno spojit s mým.
Pod tuto informaci připsal ještě jedinou větu.