Dveře do obývacího pokoje se rozletěly právě ve chvíli, kdy Veronika znovu sevřela Aniččino zápěstí a stiskla je ještě silněji.
„Pusť ji.“
Můj hlas udeřil do místnosti mnohem hlasitěji, než jsem zamýšlel. Veronika sebou trhla a prudce se otočila. Anička využila jediného okamžiku, vyškubla se jí a rozběhla se k Marii. Klára už klečela vedle pohovky a vytahovala zpod ní modrý telefon s rozbitým displejem. Zadní kryt držel pohromadě díky několika pruhům stříbrné lepicí pásky.
„Nahrála jsem ji,“ řekla Klára.
Byla to první slova, která jsem skutečně vnímal poté, co jsem zaslechl dech svých dcer. Neplakaly. Jen dýchaly. Rychle, mělce a neuvěřitelně tiše, jako děti, které se už dávno naučily, že nejbezpečnější je nevydat ani hlásku.
Karel vstoupil za mnou, zavřel dveře a zůstal stát u nich. Veronika se pokusila o úsměv, ale přišel příliš pozdě. Na její tváři vypadal jako špatně nasazená maska.
„Tomáši, díkybohu, že jsi přijel,“ vydechla. „Tvoje dcery všechno přehánějí.“
Klára ke mně natáhla telefon oběma rukama.
„Řekla, že ti to nesmíme povědět. Tvrdila, že Marii vyhodíš, jestli se o tom dozvíš.“
Telefon jsem si vzal. Displej byl popraskaný téměř přes celou plochu, přesto na něm zůstala otevřená zvuková nahrávka.
Stiskl jsem přehrávání.
Z levného reproduktoru se ozval Veroničin hlas. Zněl zkresleně, kovově a vzdáleně, ale každému slovu bylo rozumět.
„Když tatínek není doma, posloucháš mě. Jestli budeš ještě jednou brečet, postarám se, aby tu Marie do pátku už nebyla.“
Pak zazněl Aniččin tichý hlásek.
„Prosím, ne.“
Nikdo se nepohnul.
Měl jsem dojem, že se s námi zastavil i celý dům. Elektrický difuzér v rohu dál vypouštěl nasládlou vůni vanilky, ale mně se z ní zvedal žaludek.
Jako první znovu promluvila Veronika. Založila si ruce na hrudi a podívala se na děvčata, nikoli na mě.
„Takže až sem jsme se dostali? Tajné nahrávání? V domě mého snoubence?“
„V mém domě,“ opravil jsem ji klidně.
Její oči se okamžitě zabodly do mých.
Marie stála mezi Veronikou a dívkami. Jednu dlaň měla položenou na Klářině rameni, druhou objímala Aničku a přitahovala si ji k boku. Teprve tehdy jsem si všiml, že se jí zápěstí nepatrně třese.
„Vezmi holky do jídelny,“ řekl jsem jí.
Klára zavrtěla hlavou tak prudce, až ji culík udeřil do tváře.
„Ne. Když u toho nejsme, vždycky lže.“
Ta věta mě zasáhla hlouběji než samotná nahrávka.
Otočil jsem se ke Karlovi.
„Zamkni hlavní i boční vchod. Nikdo nepůjde dovnitř. A ona neodejde, dokud to nedokončíme.“
Veronika se krátce, nevěřícně zasmála.
„To snad nemyslíš vážně.“
Karel jí neodpověděl. Zvedl vysílačku a klidným hlasem začal rozdávat pokyny.
Veroničina tvář se během několika vteřin změnila. Uhlazená, přívětivá žena, kterou znali hosté u našeho stolu, zmizela. Zůstal jen chladný pohled a tvrdě sevřená ústa.
„Pouze jsem je vychovávala,“ pronesla. „Říká se tomu kázeň. Ty jim dovolíš úplně všechno a služebnictvo je v tom ještě podporuje.“
Anička zabořila obličej do Mariiny zástěry. Klára ze mě nespustila oči. Nečekala vysvětlení. Čekala, kterému hlasu uvěřím.
Položil jsem jedinou otázku, která měla v té chvíli smysl.
„Jak dlouho?“
Veronika už otevírala ústa, ale Marie ji předběhla.
„Od vaší pracovní cesty do Mikulova,“ odpověděla tiše. „Možná to začalo ještě dřív. Mnohem horší to bylo ve chvíli, kdy pochopila, že se děvčata bojí natolik, že vám nic neřeknou.“
Od té cesty uplynulo osm týdnů.
Osm týdnů společných večeří, zkoušení snubních prstenů, plánování svatby a polibků na dobrou noc. Osm týdnů, během nichž se moje dcery učily zabírat stále méně místa a vydávat stále méně zvuků v domě, který jsem nechal vybudovat právě pro ně.
Cítil jsem, jak mi do tváře stoupá horkost. Nebyl to nejdřív vztek.
Byl to stud.
Veronika ke mně udělala krok.
„Ty opravdu uvěříš jí místo mně?“
Klára ukázala na telefon.
„Tohle není všechno.“
Řekla to bez naděje, bez prosby, skoro bez výrazu. Jako by už neměla sílu znovu žádat dospělého člověka, aby ji bral vážně.
Posunul jsem prstem seznam souborů. Dvanáct zvukových nahrávek. Různá data, různá délka. Všechny vznikly v tomtéž pokoji a téměř vždy v podobnou denní dobu.
Otevřel jsem další.
„Seď rovně.“
Ozvalo se hlasité zaskřípění židle o podlahu.
„Až si mě tvůj otec vezme, budou v tomhle domě platit moje pravidla. A hospodyně tě před nimi neochrání.“
Spustil jsem další záznam.
„Řekni své sestře, ať na mě přestane zírat. Hned.“
A potom ještě jeden.
„Jestli to budu muset zopakovat ještě jednou, tvůj otec uslyší příběh o Marii. Ne o mně.“
Karel odvrátil hlavu a pomalu si přejel dlaní přes obličej. Na okamžik jsem v něm poznal stejný pocit, který svíral i mě: vinu člověka, jenž byl dost blízko, aby mohl něco zahlédnout, ale nebyl dost vytrvalý, aby se zastavil a podíval se pořádně.
Když Veronika zaslechla poslední nahrávku, konečně pochopila, že už nedokáže situaci obrátit ve svůj prospěch.
Náhle se vrhla po telefonu.
Karel zareagoval rychleji než já. Vstoupil mezi nás a zachytil ji dřív, než se přístroje dotkla. Sevřel jí předloktí uprostřed pohybu.