Desetiletý Matěj nedokázal uvěřit vlastním očím, když v pohovce zděděné po babičce objevil ukrytou krabici. Dopis a právní dokumenty, které v ní našel, však přinesly ještě větší překvapení. Pomohly mu pochopit trpkou pravdu o jeho nejbližších a postavily ho před rozhodnutí, jež mohlo ovlivnit celý jeho další život.
Matěj mlčky hleděl na starou pohovku, kterou mu babička odkázala. Čalounění bylo místy odřené, na látce zůstalo několik skvrn a při stěhování se z ní zvedal prach. Když ji stěhováci s hlasitým bouchnutím položili na podlahu, chlapec sebou polekaně trhl.
Rukou rozehnal oblak prachu a hned přistoupil blíž, aby zkontroloval, zda se při přenášení nepoškodila.
„Babička mi bude strašně chybět,“ zašeptal Matěj a prsty přejel po tmavé skvrně, která na sedáku zůstala od chvíle, kdy tam kdysi vylil džus. Babička se tehdy ani trochu nezlobila. Mnohem víc než poničený nábytek ji zajímalo, jestli si její vnuk nechce nechat dolít další sklenici.
„Proč by ti měla chybět stará ženská, která ti nechala jen takové harampádí?“ utrousil otec, zavrtěl hlavou a špičkou boty kopl do rohu pohovky.
„To není harampádí, tati. Jsou to věci, které mi ji připomínají. Až vyrostu, můžu si vydělat peníze a koupit si nový nábytek. Ale nové vzpomínky s babičkou už si nikdy nevytvořím.“
Na otcových rtech se objevil posměšný úšklebek a oči se mu podezřívavě zúžily.
„Od chvíle, kdy zemřela tvoje máma, nedělala nic jiného, než že mi komplikovala život. Už jsi zapomněl, že mě nahlásila na sociálku? A že zařídila, aby tě dali k té rodině?“
Matěj sklopil hlavu.
„Oni nejsou tak špatní. Dovolili mi přijet na pár dní kvůli babiččinu pohřbu. Jenže já se k nim nechci vracet… Chci bydlet s tebou.“
„To nějak vyřešíme, synku,“ řekl otec a krátce ho pohladil po vlasech. „Udělám všechno, abych tě dostal zpátky. A teď už nám ta tvoje protivná babička nebude nic nařizovat. Zase budeme rodina.“
Matěj se usmál a chtěl otce obejmout, jenže muž se už obrátil zády. Otevřel lednici, vytáhl si z ní pití, posadil se do křesla a zapnul televizi.
Chlapec tiše vzdychl. Po otci se mu opravdu stýskalo, přestože věděl, že nikdy nebyl tak vřelý a laskavý jako jeho maminka.
Když se Matěj znovu posadil, ucítil pod sedákem něco tvrdého. Okamžitě vyskočil, odsunul polštář a nahmatal pod látkou předmět, který tam byl zjevně zašitý.
„Něco tam je!“ zvolal, ale otec se ani neotočil.
Matěj doběhl pro nůžky a opatrně rozpáral stehy. Pod čalouněním našel krabici, na jejímž víku stálo:
„Pro Matěje“
Jakmile poznal babiččino písmo, smutně se usmál. Nůžkami přeřízl lepicí pásku, posadil se zpátky na pohovku a začal obsah krabice prohlížet. Ležela v ní zalepená obálka, kterou odložil stranou, a několik přeložených listů s právními dokumenty. Pak si všiml dopisu napsaného babiččinou rukou.
„Milý Matěji, promiň mi, že tě v tak útlém věku žádám, abys učinil tak vážné rozhodnutí. Tvé štěstí i budoucnost však budou záviset na tom, jak moudře se rozhodneš. Musíš vědět, že tvůj otec se vrátil jen kvůli dědictví. Všechno ti vysvětlím a potom bude na tobě, abys posoudil, zda si opravdu zaslouží tvoji lásku.“
Matěj svraštil čelo. Ohlédl se přes rameno a viděl, že otec stále bez zájmu sleduje televizi. Potom sklonil oči k dopisu a četl dál.
Babička Ludmila pomalu a s námahou stoupala po schodech k bytu svého zetě. Každý další krok ji stál mnoho sil, přesto věděla, že vnuka musí navštívit. Zpráva od přítelkyně její zesnulé dcery, která bydlela ve stejném domě, v ní vyvolala silný strach o Matěje.
Několik minut vytrvale klepala, než se dveře prudce otevřely. Ve vchodu se objevil muž s tmavými kruhy pod očima. Vypadal vyčerpaně a sotva se držel na nohou.
„Ludmilo… co tady děláš?“ zamumlal Radek zastřeným hlasem.
Ludmila se málem zadusila štiplavým pachem alkoholu, který z něj táhl.
„Přišla jsem za Matějem. Kde je?“
„No…“ Radek si promnul bradu a tvářil se, jako by vůbec netušil, co se kolem něj děje. „Jaký je dnes vlastně den?“
„Úterý.“ Ludmila vstoupila dovnitř a zděšeně se rozhlédla po pokoji plném špinavého oblečení, prázdných lahví a plastových krabiček se zbytky jídla. „Jak to bez Ivety zvládáš?“
Radek cosi nesrozumitelně zamručel a zamířil k lednici. Vytáhl balíček salámu, nechal dvířka dokořán a začal si chystat chleba.
„Tímhle opravdu krmíš Matěje?“ zeptala se Ludmila a ukázala na police nacpané průmyslově zpracovanými potravinami.
„A co je na tom špatného?“ Radek vytáhl krabičku s hotovým jídlem. „Podívej, těstoviny se sýrem. Máš v tom mléčné výrobky i sacharidy. Pro rostoucí dítě úplně ideální.“
Ludmila jen nevěřícně zavrtěla hlavou. Nikdy nechápala, co její dcera na tomhle muži viděla, ale teď nebyl čas vracet se k minulosti a litovat toho, co už změnit nešlo.
„Radku, dítě potřebuje čerstvé ovoce, zeleninu, pořádné maso a obiloviny. Každý měsíc ti posílám peníze, aby měl všechno, co potřebuje! Jenže ke mně se doneslo, že chodí ve špinavém a roztrhaném oblečení. Co se tady děje?“
Radek zívl.
„Roztrhané oblečení je známka zdravého způsobu života. Vsadím se, že si to všechno vymyslela ta ukecaná Alena odvedle. Neposlouchej ji, Ludmilo. Moc dobře vím, jak vychovávat vlastního syna.“
„Ano, to je jasně vidět podle prázdných lahví kolem tvého křesla a podle tohohle nepořádku. Kdy jsi naposledy pral? A kde vlastně…“ Ludmila se znovu rozhlédla a uvědomila si, co v bytě chybí. „Kde jsou Matějovy hračky a sportovní věci?“
„Zajímá se o elektroniku. Dnešní děti jsou prostě takové.“
„Ale já mu platím tréninky ve fotbalovém oddíle.“
„Už tam nechtěl chodit,“ mávl Radek rukou.
Ludmila si těžce povzdechla.
„Poslouchej mě, Radku. Klidně si o mně mysli, že jsem protivná stará ženská, ale takhle to nenechám. Buď se začneš chovat jinak, nebo zařídím, aby Matěj žil v normálních podmínkách.“
Matěj se vrátil k posledním řádkům babiččina dopisu:
„Prosím, zůstaň u Petra a Jakuba, Matěji. Mají tě rádi a dokážou ti dát to, co ti tvůj otec dát neumí. Víš, že jsem tě vždycky milovala stejně jako tvoje maminka. Rozhodni se správně. S láskou tvoje babička.“
Matěj dopis pečlivě složil a schoval do kapsy. Potom vzal do rukou právní dokumenty a začal je číst.
Dobře věděl, že před ním stojí rozhodnutí, které nebude snadné.