„Uvidíme,“ odpověděla Klára klidně. „Pro mě je nejdůležitější, aby systém fungoval.“
Když Veronika odešla, Klára si dovolila hluboce vydechnout.
Dobře věděla, že je pro většinu týmu stále cizincem.
A ten pocit znala až příliš dobře.
Ještě nedávno se tak cítila doma.
Teď i v práci.
Večer ji bolela hlava. Vyšla z budovy a zhluboka se nadechla chladného městského vzduchu.
Říjen se chýlil ke konci. Mokré listí se lepilo k chodníkům a světla lamp se odrážela v tmavých kalužích.
Telefon zavibroval.
Na displeji se objevilo:
„Tomáš.“
Nezvedla to.
Ať chvíli počká.
Na rozhovor s ním bylo ještě příliš brzy.
Ke stanici metra se rozhodla dojít pěšky.
Pomalu, bez spěchu.
Míjela malé obchody, kavárny a jasně osvětlené výlohy s podzimními slevami. Lidé pospíchali domů, nesli tašky, povídali si, někdo se hlasitě smál.
Uvnitř však cítila nezvyklou prázdnotu.
A zároveň klid.
Večer doma — pokud se ten pronajatý jednopokojový byt ještě vůbec dal nazývat skutečným domovem — postavila Klára vodu na čaj a posadila se k oknu.
Kuchyň byla maličká.
Na parapetu stály dva kaktusy, které koupila před několika dny jen proto, že chtěla mít nablízku něco živého.
Telefon se znovu rozsvítil.
Přišla zpráva od Tomáše:
„Máma se ptá, kdy dostaneš výplatu. Musí se zaplatit topení.“
Klára na obrazovku několik vteřin mlčky hleděla.
Potom zprávu smazala.
Neodpověděla.
Následující dny ji práce pohltila úplně.
Přicházela do kanceláře dříve než většina zaměstnanců a odcházela téměř poslední. Procházela tabulky, hledala staré zprávy, upravovala šablony dopisů klientům a kontrolovala smlouvy.
V pondělí si ji generální ředitel zavolal.
„Kláro, vidím, že ses do toho opravdu opřela. To je dobře. Jen na lidi příliš netlač, ano? Po odchodu Martina jsou všichni ještě nervózní.“
„Rozumím,“ odpověděla.
„Hlavně se nesnaž během prvních dnů překopat úplně všechno. Nejdřív pozoruj. Zjisti, kdo za co stojí a co skutečně umí. Rozhodnutí dělej až potom.“
Klára přikývla.
Zároveň ale věděla, že na dlouhé rozkoukávání nemá čas.
Klienti.
Termíny.
Výkazy.
Nesplněné plány.
Problémy se objevily téměř naráz.
První dva týdny se pořádně ani nenajedla.
Káva.
Sendviče z automatu.
Občas něco rychlého cestou.
Veronika za ní mezitím chodila stále častěji se svými „užitečnými radami“.
„S tímhle dodavatelem mluv raději mírně. Nemá rád, když na něj někdo tlačí.“
„Téhle klientce se zatím vyhni. Martina měla ráda a tobě ještě nevěří.“
„Já bych tu rozesílku předělala úplně. Ale jestli ji chceš nechat takhle, klidně. Stejně se k mé verzi nejspíš později vrátíme.“
Říct, že to Kláru dráždilo, by bylo slabé vyjádření.
Zatím se však ovládala.
Zatím.
Jednoho večera, když v kanceláři zůstaly samy, se Veronika nečekaně zeptala:
„Je pravda, že ti tu pozici nabídli po osobním rozhovoru s Petrem Novákem?“
Klára odtrhla oči od notebooku.
„Odkud to víš?“
„Lidé si povídají.“
„Pověsti mají nejraději ti, kterým chybějí fakta,“ poznamenala Klára suše a znovu se sklonila k dokumentům.
„Nezlob se, jen jsem se zeptala,“ odvětila Veronika s předstíranou nevinností. „Jen mi přijde trochu zvláštní, že vybrali právě tebe. Kandidátů přece bylo víc.“
„Přesto vybrali mě,“ řekla Klára klidně. „Zřejmě k tomu měli důvod.“
Veronika se nepatrně usmála.
„Nejspíš. Jenže tady se ne vždycky rozhoduje podle výsledků. Někdy záleží i na… osobních sympatiích.“
Klára pomalu zaklapla notebook.
„Veroniko, jestli chceš něco říct konkrétně, řekni to napřímo.“
„Já nic říkat nechci,“ pokrčila rameny. „Jen přemýšlím nahlas. Nevšímej si toho.“
Klára mlčela.
A právě tehdy si poprvé uvědomila, jak podobné jsou její potíže doma a boj v práci.
Mění se jen tváře.
O víkendu jí zavolala matka.
Její vlastní matka, ne Tomášova.
„Holčičko, kam ses úplně ztratila?“ ozval se v telefonu teplý, známý hlas. „Volám ti pořád, ale ty jsi neustále zaneprázdněná.“
„Práce, mami,“ odpověděla Klára. „Nová pozice. Všechno se na mě sesypalo najednou.“
„Aspoň se nenudíš,“ zasmála se matka. „Jen se hlavně nepřepínej. A neposlouchej nikoho, kdo ti bude tvrdit, že to nezvládneš.“
Klára ji poslouchala a cítila, jak se jí v hrdle tvoří knedlík.
Kolikrát za poslední roky potřebovala slyšet ta nejjednodušší slova:
„Věřím ti.“
Od Tomáše se jich nikdy nedočkala.
Teď je slyšela od matky.
A zjistila, že jí to pro tuto chvíli stačí.
Po hovoru se posadila na pohovku a chvíli jen seděla bez hnutí.
Myšlenky se jí vracely k práci.
K lidem.
K tomu, jak snadno se vztahy rozpadají, když zmizí důvěra.
A jak těžké je začínat znovu, když člověk téměř nikoho nemá.
V pondělí se na společné poradě odehrál první skutečný střet.
Veronika Kláru přerušila uprostřed prezentace.
„Kláro, promiňte, ale nezohledňujete, že reklamní rozpočet na čtvrté čtvrtletí už byl rozdělen. Když teď změníme propagační kanály, překročíme plán.“
„Zohledňuji to,“ odpověděla Klára klidně. „Původní rozpočet byl vypočítán chybně. Přepočítala jsem náklady podle skutečných údajů.“
„A kdo to schválil?“ zeptala se Veronika ostře.
„Já.“
„Bez porady s oddělením?“
„Vedoucí má právo rozhodovat,“ řekla Klára pevně. „Jestli máš námitky, probereme je po poradě.“