Byla jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství, když bývalá manželka mého manžela vstoupila do našeho domu a začala se v něm pohybovat, jako by nikdy neodešla. Myslela jsem si, že nejhorší bude slyšet, jak tvrdí, že se o Markův domov starala lépe než já.
Netušila jsem, jak hluboko se ten večer propadne.
Začnu talíři. Právě u nich se totiž všechno obrátilo vzhůru nohama.
Klára je sbírala z mého jídelního stolu, zatímco Davidova žena ještě držela vidličku s kusem jehněčího napůl u úst.
Talíře na sobě pořád měly jídlo. Hosté ještě nedojedli. Přesto je Klára začala odnášet, jako by právě skončila večeře.
V mém domě.
Ale vraťme se o pár hodin zpátky.
Byla jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství a s Markem jsme byli manželé teprve sedm měsíců.
Marek býval laskavý a pozorný. Věděl, jaký čaj si ráno dávám, a pamatoval si i drobnosti, které jsem sama často zapomínala. Jenže zároveň nedokázal vydržet ani tři dny, aniž by mi připomněl, co Klára dělala jinak.
„Klára vždycky ohřívala talíře.“
„Klára tuhle značku nikdy nekupovala.“
„Klára měla všechno v kuchyni uspořádané.“
Kdykoli jsem se proti tomu ohradila, Marek reagoval stejně. Trochu pokrčil rameny, trpělivě se usmál a mluvil se mnou, jako bych byla dítě, které právě upustilo zmrzlinu na zem.
„Zlato, jsi moc citlivá,“ říkával. „Pořád je to rodina.“
Pořád rodina. Ta věta se stala jeho odpovědí na všechno. Jako by rozvod nebyl skutečný konec, ale jen dlouhá dovolená, po které se Klára může kdykoli vrátit.
Když mi Marek oznámil, že ji chce pozvat na své narozeniny, měla jsem pochopit, co mě čeká.
Nechápu, proč jsem to neviděla.
„Pořád je to rodina,“ zopakoval.
„Ty už ale máš novou rodinu,“ namítla jsem. „Čekáme dítě.“
Objal mě a políbil do vlasů.
„Bereš to špatně. Slibuju.“
Málem jsem mu uvěřila.
Skoro.
Jenže ve chvíli, kdy Klára překročila práh našeho domu, jsem věděla, že jsem se nemýlila.
***
Oslava měla začít v šest hodin. Klára dorazila o několik hodin dřív a v rukou nesla kytici tulipánů. Marka políbila na tvář tak samozřejmě, jako by si jen odskočila pro mléko.
Pak se obrátila ke mně — vlastně ne. Podívala se skrze mě.
„Ty patří do modré vázy,“ oznámila.
Bez jediného zaváhání zamířila ke skříni a vytáhla modrou vázu, které jsem si předtím téměř nevšimla. Nemusela hledat. Na nic se neptala.
Tehdy mě poprvé napadlo, jak často se Klára v tomhle domě objevovala.
Šla rovnou do kuchyně.
Stála jsem tam s utěrkou v ruce.
„Díky,“ řekla jsem.
Dodnes nevím, proč jsem jí poděkovala.
***
Kolem čtvrté hodiny mi přesunula jmenovky. Našla jsem ji u stolu, kde v prstech držela kartičku s mým pečlivým rukopisem.
„Marek bude sedět v čele, zlatíčko,“ řekla. „Já si sednu vedle něj. Bude pro mě snazší podávat mu věci.“
Pak prostě přesunula moje místo.
„To je moje židle,“ vyjela jsem.
Klára se na mě usmála stejně, jako se člověk usmívá na štěně, které kouše do boty.
„Místa je tu dost. Copak jsi opravdu tak nejistá?“
Ve dveřích stáli dva Markovi bratranci. Slyšeli každé slovo. Cítila jsem, jak mi hoří tváře, a podívala se na manžela.
Marek měl najednou nesmírně důležitou práci s telefonem.
Klára, která mi vzala židli, byla jedna věc. Mnohem horší bylo, že Marek předstíral, že si toho nevšiml. Potřebovala jsem vědět, proti komu vlastně bojuju.
Večeře byla nesnesitelná.
Když jsem nemohla najít velké servírovací lžíce, Klára se zasmála a oznámila celému stolu:
„Všechno jsi přerovnala. Není divu, že teď nic nemůžeš najít.“
Marek se tiše uchechtl.
A potom přišly na řadu talíře.
Klára vstala, uhlazená a klidná, a začala je skládat na sebe. Davidova žena polekaně stáhla vidličku od úst a nechápavě se na ni podívala.
Moje kamarádka Tereza na mě zírala přes stůl. Obočí měla vysoko zdvižené, jako by se ptala: Vidíš to taky?
Viděla jsem.
Vstala jsem, chytila Marka za rukáv a odvedla ho na chodbu.
„Prosím, řekni jí, ať přestane,“ zašeptala jsem. „Chová se ke mně jako k návštěvě v mém vlastním domě.“
Marek se nejprve podíval směrem k jídelně. Ne na mě. Na Kláru. Jako by se potřeboval ujistit, že je v pořádku.
Pak řekl:
„Upřímně? O domácnost se starala lépe než ty.“
Slyšet to nahlas bylo horší než všechny jeho předchozí poznámky a srovnávání dohromady.
Jen jsem na něj zírala.
„Je to pravda,“ dodal. Tentokrát se alespoň tvářil trochu rozpačitě.
„O domácnost se starala lépe než ty.“
Chtěla jsem se hádat. Jenže v hlavě mi zněly všechny předchozí chvíle, kdy mě porovnával s Klárou. Každá poznámka, každý povzdech, každé nenápadné „Klára to dělala jinak“.
Když jsem nic neřekla, Marek se usmál, otočil se a vrátil se ke Kláře.
Právě tehdy jsem se rozhodla, že mám dost.
V kuchyni visela na háčku u spíže obyčejná bílá zástěra.
Sundala jsem ji a položila na pracovní desku. Potom jsem otevřela zásuvku s různými drobnostmi a rychle našla černý permanentní fix, kterým jsme psali nákupní seznamy.
Několik vteřin jsem tam jen stála a držela odšroubovaný fix nad látkou.
Dodnes mám z toho, co jsem udělala, smíšené pocity. Bylo to malicherné a dětské. Kdybych to ale neudělala, možná bych nikdy nezjistila, co Klára skutečně plánuje.