Jmenuji se Klára a je mi dvaatřicet let. Nikdy by mě nenapadlo, že rozhodnutí, které mělo přinést největší radost do mého života, mě jednoho dne přivede do lékařské ordinace, kde budu v napětí čekat na zprávu o svém nenarozeném dítěti.
Moje nejbližší přítelkyně Veronika je o rok mladší. Známe se už pětadvacet let a za tu dobu jsme spolu prošly téměř vším. Vyrůstaly jsme bok po boku, sedávaly ve stejných školních lavicích, prožívaly první zamilovanosti a navzájem se držely, když nám někdo poprvé zlomil srdce.
Naše matky se často smály, že jsme si podobné víc než skutečné sestry. Trávily jsme spolu tolik času, že si bez jedné druhá připadala neúplná.
Od dětství nás spojoval také jeden velký sen. Jednou jsme chtěly být matkami a vychovávat své děti tak blízko sebe, aby mezi nimi vzniklo stejné pouto, jaké existovalo mezi námi.
Osud si však připravil něco, co jsme si nedokázaly představit ani v nejdivočejších snech.
Před pěti lety jsem se rozvedla. Veronika se nikdy nevdala. Po několika nevydařených vztazích jsme obě dospěly k názoru, že už nemáme sílu dál čekat na muže, který by s námi chtěl založit rodinu. Jednoho večera jsme proto přišly s nápadem, který by naše přátele určitě překvapil.
„Kláro, představ si, že by naše děti nebyly jen nejlepší kamarádi,“ řekla tehdy Veronika. „Co kdyby z nich byli opravdoví sourozenci? Mohli by být bratr a sestra, nebo třeba dvě sestry.“
Nejdřív jsem se rozesmála. Myslela jsem, že si dělá legraci.
Jenže Veronika to myslela naprosto vážně.
Začaly jsme o tom mluvit čím dál častěji a nakonec jsme se rozhodly vybrat jediného dárce spermatu. Naše budoucí děti by tak měly stejného biologického otce a byly by pokrevně spřízněné.
Několik měsíců jsme docházely na konzultace, podstupovaly potřebná vyšetření a probíraly všechny možné otázky s odborníky. Nakonec jsme vybraly zdravého pětatřicetiletého muže jménem Matěj, který souhlasil, že se stane dárcem.
A potom se stalo něco, o čem jsme dlouho snily, ale bály jsme se tomu uvěřit.
Obě jsme otěhotněly.
Naše termíny porodu dělily pouhé tři týdny.
Byly jsme šťastné jako nikdy předtím. Společně jsme vybíraly drobné oblečky, vymýšlely jména a představovaly si, jak si naše děti budou hrát, vyrůstat vedle sebe a jednou se stanou stejně nerozlučnými, jako jsme byly my dvě.
Jenže v pátém měsíci těhotenství se radost náhle změnila v úzkost.
Jednoho rána mi zavolali z genetické kliniky. Už podle hlasu zdravotní sestry jsem poznala, že se něco děje.
„Kláro, doktor vás obě žádá, abyste přišly co nejdříve na konzultaci.“
„Stalo se něco s dětmi?“ zeptala jsem se a snažila se nedat najevo, jak moc se třesu.
Na druhé straně se na několik vteřin rozhostilo ticho.
„Prosím, přijďte co nejdříve.“
Do ordinace jsme vešly společně. Lékař seděl u počítače a na monitoru měl otevřené výsledky našich genetických testů. Dlouho je pročítal, aniž by promluvil.
Potom vstal, přešel ke dveřím a pečlivě je zavřel.
„Jste si jisté, že při obou zákrocích byl použit materiál od stejného dárce?“
„Ano,“ odpověděly jsme zároveň.
Doktor viditelně zbledl.
„Máte vůbec představu, co může genetická podobnost vašich dětí znamenat?“
Srdce se mi rozbušilo tak prudce, že se mi začalo špatně dýchat.
„Doktore, prosím, řekněte nám to rovnou. Je s našimi dětmi něco v nepořádku?“
Podíval se nejprve na mě a potom na Veroniku.
„Pracuji v genetice už sedmadvacet let,“ řekl pomalu, „ale s podobným nálezem jsem se setkal jen několikrát. Pokud se výsledky potvrdí, budete muset vyslechnout něco velmi důležitého o budoucnosti vašich dětí.“
Veronika mi sevřela ruku tak silně, až mě zabolela.
„Přežijí naše děti?“ zeptala se roztřeseným hlasem.
Doktor si těžce povzdechl.
„Nejdřív musíme některé údaje ověřit. A nejde pouze o biologického otce vašich dětí. Výsledky se týkají také vás dvou.“
Měla jsem pocit, že se celá místnost začíná pomalu otáčet.
Co jsme mohly mít společného, o čem jsme celý život nevěděly? A proč se nás lékař náhle zeptal, zda známe své biologické rodiče?
Veronika stála vedle mě a třásla se. Oběma dlaněmi si chránila břicho, jako by tím mohla své dítě uchránit před jakýmkoli nebezpečím.
„Prosím, řekněte nám pravdu,“ zašeptala. „Jsou naše děti nemocné?“
„Dosavadní vyšetření žádné vážné vady neukázala,“ odpověděl doktor. „V genetických datech se však objevila mimořádně neobvyklá shoda.“
Upřeně se na mě zadíval.
„Kláro, vaše matka zemřela, když vám bylo šest let, je to tak?“
Mlčky jsem přikývla.
Potom se obrátil k Veronice.
„A vy jste byla jako dítě adoptována?“
„Ano,“ odpověděla zmateně. „Ale co to má společného s našimi dětmi?“
„Některé genetické ukazatele naznačují, že mezi vámi existuje blízký příbuzenský vztah. Abychom si byli jistí, potřebujeme provést další testy.“
Několik okamžiků jsme seděly naprosto bez hnutí.
Pětadvacet let přátelství. Tisíce společných vzpomínek. Všechny radosti, hádky i usmíření. A teď nám muž v bílém plášti naznačoval, že možná patříme do jedné rodiny.
„Mohlo by to ohrozit naše děti?“ zeptala jsem se nakonec.