V místnosti zavládlo ticho.
Petr Novák se lehce usmál.
Bylo to téměř neznatelné, ale Klára si toho všimla.
Po poradě ji Veronika dohnala u výtahu.
„Chceš všem ukázat, jaká jsi teď odvážná? Buď opatrná. Tady tě za takové věci mohou rychle sežrat.“
Klára se jí podívala přímo do očí.
„Tak ať to zkusí. Už jsem se naučila dost.“
Večer jí přišla další zpráva od Tomáše.
„Kláro, pojďme se sejít. Hodně jsem pochopil. Nechci, aby to skončilo takhle.“
Dlouho se dívala na displej.
Nakonec odepsala:
„Uvidíme. Teď není vhodná chvíle.“
Jeho odpověď dorazila téměř okamžitě:
„Hrozně ses změnila. Jsi nějaká chladná.“
Přečetla si tu větu několikrát.
Možná se skutečně změnila.
Jen ne tak, jak si Tomáš myslel.
Nezchladla.
Jen konečně začala vidět věci takové, jaké opravdu byly.
Další týden utekl v nepřetržitém tempu.
Na konci měsíce vykázalo oddělení nečekaně skvělé výsledky.
Přibyli noví klienti.
Návštěvnost vzrostla.
Počet žádostí se výrazně zvýšil.
Petr Novák Kláru pochválil přímo před ostatními.
„Dobrá práce. Zvlášť chci vyzdvihnout Kláru. Je vidět, že má situaci skutečně pod kontrolou.“
Poděkovala mu.
Usmála se však zdrženlivě.
Už pochopila, že úspěch je zvláštní věc.
Po veřejné pochvale se na ni kolegové začali dívat jinak.
Někteří jí gratulovali upřímně.
Jiní se usmívali až příliš zdvořile.
Večer, když kancelář ztichla, zůstala Klára sama.
Za oknem doléhal vzdálený ruch města a světlo notebooku osvětlovalo stůl.
Otevřela zprávy od matky a napsala:
„Mami, asi se mi daří. Ale je to strašně těžké.“
Odpověď přišla brzy:
„Když je to těžké, znamená to, že rosteš.“
Klára se usmála.
A poprvé po dlouhé době zjistila, že ji slovo těžké už neděsí.
Hned následující ráno se ale všechno prudce změnilo.
Jakmile vstoupila do kanceláře, objevila se u ní Veronika se složkou.
„Tady jsou dokumenty k jednomu dodavateli. Potřebují podpis.“
„Nech je tady, hned se na ně podívám.“
Klára papíry prolistovala a téměř okamžitě si všimla nesrovnalosti.
Částka v předchozí smlouvě byla nižší.
V nové byla o dvacet tisíc vyšší.
„A tohle je co?“
„Nový ceník,“ odpověděla Veronika naprosto klidně. „Zvýšili ceny služeb.“
„Z jakého důvodu?“
„Inflace,“ pokrčila rameny. „Všechno teď zdražuje.“
Klára se na ni zadívala.
„Zavolám jim sama.“
„Prosím,“ řekla Veronika. „Jen se potom nediv, když se budeš muset omlouvat.“
O čtvrt hodiny později Klára skutečně dodavatelskou firmu kontaktovala.
Zjistila, že žádné nové ceny nezavedli.
Pomalu položila telefon na stůl.
Několik vteřin seděla naprosto nehybně.
Potom pronesla téměř šeptem:
„Tak teď to skutečně začíná.“
Domů se vrátila mnohem později než obvykle.
Na stole stál šálek dávno studeného čaje.
V telefonu čekala další Tomášova zpráva:
„Stýská se mi. Chci si promluvit. Pochopil jsem, že jsem se mýlil.“
Neodpověděla.
Telefon jednoduše vypnula.
Pondělní ráno začalo poradou, na níž se nečekaně objevil právě onen problematický dokument.
Petr Novák si prohlížel papíry.
„Kdo měl na starosti smlouvu s tímto dodavatelem? Je tu rozdíl dvacet tisíc.“
V místnosti okamžitě zavládlo napětí.
Veronika seděla naproti Kláře a naprosto klidně pila kávu.
„Dokumenty přinesla Veronika,“ řekla Klára vyrovnaně. „Já jsem je ale odmítla podepsat.“
„Proč?“ zvedl ředitel obočí.
„Protože se změnila částka. Dodavatel potvrdil, že nám žádný nový ceník neposílal.“
Veronika sebou na okamžik trhla, ale hned se vzpamatovala.
„Kláro, to myslíš vážně? Je to obyčejná technická chyba. Sekretářka nejspíš omylem přiložila špatný soubor.“
„Velmi zvláštní chyba,“ poznamenala Klára tiše. „Zvlášť když se částka změnila přesně o dvacet tisíc. A původní verze smlouvy navíc zmizela ze společné složky na serveru.“
Petr Novák položil dokumenty na stůl a podíval se nejprve na jednu ženu, potom na druhou.
„Prověříme to. Dnes.“
Po poradě se celým oddělením rozhostilo těžké ticho.
Klára se vrátila do kanceláře a cítila, jak jí buší srdce.
Věděla, že proces už začal.
Teď už nebylo kam ustoupit.
Před obědem přišel e-mail z účtárny:
„Nesrovnalost potvrzena. Původní soubor byl z veřejné složky odstraněn jedenáctého října v 19:46.“
Klára si okamžitě vybavila ten večer.
Kdo tehdy zůstal v kanceláři téměř do osmi?
Veronika.
O hodinu později si ředitel znovu pozval obě ženy.
Veronika mluvila rychle, sebejistě a podrážděně.
„Je to nějaká past. Nic jsem nema-zala. Doma mám dítě, nezůstávám v kanceláři přes noc. Do té složky mohl vstoupit někdo jiný.“
„Prověříme záznamy přístupů,“ řekl Petr Novák klidně. „A do ukončení kontroly si, Veroniko, vezmi několik dní volna.“
Veronika odešla a hlasitě za sebou zabouchla dveře.
Klára konečně vydechla.
Úlevu ale necítila.
Jen nesmírnou únavu.
Večer doma zapnula rychlovarnou konvici a znovu se podívala na telefon.
Čekala tam nová zpráva od Tomáše:
„Kláro, opravdu si chci promluvit. Bez vzájemného obviňování. Potřebuji tě vidět.“
Dlouho hleděla na displej.
Potom napsala:
„Zítra v sedm. Kavárna u metra.“
Následující večer dorazila Klára jako první.
Objednala si cappuccino a posadila se k oknu.
Tomáš přišel asi o deset minut později.