Pak Božena odpověděla klidněji, než bych v té chvíli dokázala já.
„Nenech ho, aby tě vyhnal z míst, kam máš stejné právo chodit jako on.“
„Pořád jsi rodina,“ zopakovala.
Chtěla jsem jí věřit tak moc, až mě z toho bolela hruď.
Místo toho jsem po půlnoci seděla v posteli s telefonem v ruce a hledala muže, které je možné najmout jako doprovod na společenskou událost.
Adamův profil byl třetí, který jsem otevřela.
Cestou k Boženinu domu jsem se omlouvala téměř za všechno.
Za kolonu na výjezdu z města.
Za příliš silnou klimatizaci.
Za otisky dětských prstů na okně u spolujezdce.
Za to, že jsme odjeli o sedm minut později, než jsem plánovala.
Měla jsem pocit, že musím napravit každou maličkost dřív, než ji někdo označí za mou chybu.
Adam mě ani jednou nezastavil otázkou, proč to dělám.
Místo toho odpovídal na nekonečný proud dětských dotazů.
Ano, občas účinkoval v reklamách.
Ne, nebyl slavný.
Ano, jednou hrál piráta na kongresu zubních lékařů.
A vyprávěl to tak vážně, že se všechny tři děti začaly smát dřív, než došel k pointě.
Ve skutečnosti žádnou celebritou nebyl, ale v jejich očích se během deseti minut stal nejzajímavějším člověkem v autě.
Moje nejmladší dcera se k němu naklonila mezi sedadly.
„A měl jste opravdový meč?“
Adam zavrtěl hlavou.
„Místo meče jsem mával obrovským zubním kartáčkem.“
Auto naplnil hlasitý dětský smích.
Po několika týdnech jsem se přistihla, že se směju s nimi.
Na pár vzácných minut se všechno uvolnilo.
V kabině bylo lehko, jako by nás nic nečekalo.
Pak jsme odbočili do ulice, kde bydlela Božena.
A lehkost se rozpadla.
Martinovo tmavé SUV už stálo před domem.
Vedle něj parkoval bílý kabriolet, který patřil Veronice.
Žaludek se mi sevřel tak prudce, že jsem málem projela kolem.
Martin už dorazil.
Adam si změny v mé tváři všiml okamžitě.
Neřekl žádnou prázdnou větu.
Neujišťoval mě, že to bude dobré.
Neřekl, že to zvládnu.
Počkal, až vypnu motor, otočil se ke mně a prostě se zeptal:
„Jste připravená?“
Nebyla jsem.
Ani trochu.
Přesto jsem se nadechla a přikývla.
„Ano.“
Byla to lež, ale v tu chvíli jediná, kterou jsem dokázala vyslovit.
Zahrada za Boženiným domem vypadala stejně jako každého pátého července.
Bazén se pod ostrým červencovým sluncem leskl modře.
Na plotě visely červené, bílé a modré girlandy a mezi nimi malé české vlaječky.
Děti běhaly bosé po trávníku a někdo z terasy je každou chvíli napomínal, aby kolem vody nezávodily.
Od grilu se nesla vůně masa a opečených klobás. Dlouhý stůl byl plný chlebíčků, plněných vajec, nakrájeného melounu, koláčků a drobných dezertů ozdobených papírovými praporky v národních barvách.
Voda odrážela slunce tak jasně, až mě z toho bolely oči.
Na jedinou vteřinu jsem si namluvila, že to třeba opravdu zvládnu.
Pak jsem uviděla Martina.
Stál u grilu.
Jednu ruku měl položenou kolem Veroničina pasu.
Měla na sobě červené plavky a přes ně lehkou bílou tuniku. Vlasy jí padaly v dokonale upravených vlnách na ramena. Ani v horku se neleskla potem. Vypadala jako žena, která nikdy neprobděla noc u nemocného dítěte a nikdy nestála před skupinou lidí s vědomím, že ji všichni porovnávají s někým mladším.
Martin si mě ještě nevšiml.
Smál se něčemu, co mu vyprávěl jeho bratr.
Působil spokojeně.
Jako muž, který se bez výčitek zabydlel v životě, jenž býval i můj.
Pak se otočil.
Nejprve se podíval na Adama.
Až potom na mě.
Úsměv se mu nepatrně stáhl.
První, koho skutečně zaregistroval, byl Adam.
Než k nám stačil dojít, přispěchala Božena.
„Lenko,“ vydechla a objala mě tak pevně, až jsem na chvíli zavřela oči. „Děvče moje, moc ti to sluší.“
Nervózně jsem si uhladila látku přes bok.
„Ty šaty jsou už hrozně staré.“
Božena mě sevřela ještě o něco silněji.
Jako by přesně pochopila, proč jsem místo poděkování řekla právě tohle.
Než mohla odpovědět, ozval se z terasy Martinův hlas.
„Tak tohle jsem opravdu nečekal.“
Rozhovory kolem nás se začaly vytrácet.
Lidé se dál dívali do talířů a zvedali sklenice, ale jejich pozornost se soustředila na nás.
Martin kráčel pomalu naším směrem.
Veronika šla vedle něj.
„Lenko,“ oslovil mě s úsměvem, který nedosahoval k očím.
Potom se zadíval na Adama.
„A tohle je kdo?“
Okolní hlasy téměř zanikly.
Adam vykročil o půl kroku dopředu.
„Adam. Jsem Lenčin partner.“
Slovo partner zůstalo viset mezi rozpálenou terasou a modrým nebem.
Martin na něj několik vteřin hleděl.
Pak se rozesmál.
„On? To myslíš vážně?“
Několik lidí se přestalo i tvářit, že se nedívá.
Martin ukázal nejdřív na Adama, potom na mě.
„Tohle má být tvůj nový přítel?“
Horko mi vystoupalo do tváří a na krk.
Veronika sklopila pohled ke sklenici, ale koutky úst jí cukly pobavením, které ani příliš neskrývala.
Martinův smích zesílil.
„Ale prosím tě, Lenko. Každému musí být jasné, že sis ho zaplatila, aby sem s tebou přišel.“
Zahrada ztichla.
Ne úplně.
V bazénu někdo skočil do vody.
Ve sklenici zazvonila kostka ledu.
Z druhého konce trávníku se ozval dětský výkřik.
Dospělí však neřekli nic.
Cítila jsem jejich pohledy na tváři.
Na vybledlých modrých šatech.
Na mém těle.