Eva přišla asi za deset minut. Vždy chodila dřív, aby zkontrolovala objednávky a připravila plán na den.
— Dobré ráno, — řekla a hned si všimla krabice. — To je on?
Přikývla jsem.
— Můžu se podívat?
Zvedla jsem víko. Karamelová dekorace trochu klesla, ale dort byl pořád krásný.
— Skoro je škoda ho prodávat, — řekla Eva potichu.
— Jeho škoda není, — odpověděla jsem. — Škoda byla jen toho času, který jsem promarnila mlčením.
Eva nic neřekla. Jen se na mě pozorně podívala. Věděla dost na to, aby pochopila, že o žádný dezert tu nejde.
Nakrájely jsme dort na rovné porce a vystavily je do vitríny. Už za hodinu z něj skoro nic nezbylo. Zákazníci si ho brali, aniž tušili, jaký příběh se za ním skrývá, prostě proto, že byl hezký a dobrý. A tak to mělo být. Věci mají sloužit svému účelu, ne v sobě uchovávat cizí urážky.
Kolem poledne mi zavolal Petr.
— Máš práci? — zeptal se opatrně.
— Pracuju.
Na chvíli se odmlčel.
— Volal Pavel.
Neodpověděla jsem.
— Je… nespokojený.
— To je u něj běžný stav, — řekla jsem klidně.
— Tvrdí, že jsi ho ponížila.
Opřela jsem dlaň o stůl.
— A co dělal on celé ty roky?
Znovu ticho.
— Nezastávám se ho, — pospíšil si Petr. — Jen… on tomu nerozumí.
— Tak ať se to učí chápat beze mě, — odpověděla jsem. — Já už mu nebudu vysvětlovat samozřejmosti.
Rozhovor jsme ukončili bez hádky, ale také bez obvyklého smíření. Tentokrát jsem neměla pocit, že se všechno zase vrátí do starých kolejí.
Po odeslání oznámení jsem ještě dlouho hleděla na obrazovku. Nebylo to rozhodnutí z náhlého rozrušení. Jen jsem zavřela dveře, za nimiž jsem příliš dlouho trpěla něco, co nikdo neměl právo považovat za normální.
Odpověď přišla asi za hodinu.
Nejdřív napsala Eva — přeposlala mi zprávu od manažerky z agentury. Panika, otázky, prosby, abychom si všechno ještě vyjasnili. Pak se ozvalo neznámé telefonní číslo.
Nezvedla jsem to hned.
— Lenko? — Pavlův hlas zněl napjatě a nezvykle ostře. — Co má znamenat ten dopis?
— Běžné oznámení, — řekla jsem.
— Šest let jsme spolu pracovali! Nemůžeš si jen tak říct a…
— Můžu.
Zmlkl, jako by nečekal, že něco takového uslyší.
— To je kvůli včerejšku? — zeptal se po pauze.
Ušklíbla jsem se, ale bez špetky radosti.
— Ne. Včerejšek byla jen tečka. Začalo to mnohem dřív.
— Ty vážně rušíš normální spolupráci kvůli pár slovům?
— Ne kvůli slovům. Kvůli postoji.
Podrážděně vydechl.
— Ale prosím tě, Lenko. Všichni si dělají legraci. Ty jsi jen přecitlivělá.
Na okamžik jsem zavřela oči.
— Ne, Pavle. To ty sis příliš dlouho dovoloval víc, než smíš.
— Teď mi budeš kázat morálku? — vrátil se mu do hlasu starý výsměch, i když už nezněl tak jistě.
— Ne. Já jen končím rozhovor. A spolupráci taky.
Zavěsila jsem.
Poprvé po velmi dlouhé době jsem necítila ani vztek, ani křivdu. Jen klid.
Za pár dní přišel Petr domů dřív než obvykle. Dlouho přecházel po bytě a zjevně nevěděl, jak začít.
— Má problémy, — řekl nakonec.
Podívala jsem se na něj.
— Několik velkých klientů bylo navázaných přes nás. Nečekal, že se to utrhne tak rychle.
— Smlouvu jsem ukončila oficiálně. Má čas.
— Nejde jen o peníze, — dodal Petr tiše. — On… je dotčený.
Neudržela jsem se a krátce se pousmála.
— To je zajímavé.
Petr si sedl naproti mně.
— Vím, že máš pravdu, — řekl. — Ale je to pro mě těžké… je to můj kamarád.
— A kdo jsem tedy já? — zeptala jsem se klidně.
Sklopil oči.
Odpověď nebyla potřeba.
Dlouho jsme seděli mlčky. Ale to ticho už nebylo stejné jako dřív. Nebyla v něm snaha schovat se před rozhovorem. Byla v něm jen nutnost konečně něco změnit.
— Nenutím tě, aby sis vybral, — řekla jsem. — Prosím tě jen, abys viděl.
Přikývl, ale já věděla, že tohle je teprve začátek.
Uběhl týden. V cukrárně přibylo práce — začali jsme spolupracovat s jinou agenturou. Mladý tým, pozorný, bez okázalé důležitosti. Poslouchali, ptali se, navrhovali možnosti. Pracovalo se s nimi lehce a klidně.
Jednoho večera, když jsem zavírala kasu, se ve dveřích objevila Jana. Stála u vchodu tak, jako by se stále rozhodovala, jestli má vejít.
Sama jsem jí otevřela.
— Ahoj.
Přikývla.
— Můžu?
Posadily jsme se k malému stolku u okna. Jana dlouho mlčela a žmoulala okraj ubrousku.
— Zlobí se, — řekla nakonec. — Říká, že jsi všechno zkazila.
Naslouchala jsem jí v klidu.
— Ale já… — zarazila se. — Myslím, že jsi udělala správnou věc.
Pozorně jsem se na ni podívala.
— Proč?
Jana nepatrně pokrčila rameny.
— Protože já bych to nedokázala.
V jejím hlase nebyla závist. Jen únava.
Ještě chvíli jsme si povídaly. Bez zbytečných detailů, bez stížností a velkých přiznání. Prostě dvě ženy, které si každá jinak zvykly žít vedle jednoho a téhož člověka.
Když odešla, zamkla jsem dveře a zhasla.
Venku bylo ticho. Večerní vzduch byl chladný, ale ne studený. Nadechla jsem se hlouběji než obvykle.
Poprvé po mnoha letech jsem nemusela předstírat, že je všechno v pořádku.
Následující ráno po rozhovoru s Janou jsem se probudila ještě před budíkem. V bytě bylo ticho, Petr ještě spal. Ležela jsem, dívala se do stropu a po dlouhé době si v hlavě nepřehrávala včerejší věty, nevymýšlela omluvy pro cizí hrubost a nesnažila se vysvětlovat něco, co bylo jasné i bez vysvětlování. Uvnitř byl klid.
