V bytě paní Vlasty skřípalo třetí prkno od vchodu do obýváku. Nebyl to hlasitý zvuk, spíš krátké, téměř neslyšné zavzdychnutí.
Pětiletá Dorotka o něm věděla už od tří let a pokaždé ho překračovala širokým krokem. Za ruku přitom držela svou panenku a snažila se ji vést přes skřípající místo stejně opatrně.
— Mami, bude takové prkno i v našem bytě? — zeptala se jednou večer, když ji Lenka ukládala ke spánku.
— Jaké prkno, zlatíčko?
— No přece to, které křičí na babičku, když jdu kolem.
Lenka se nejprve zasmála.
Později však dlouho ležela ve tmě a nemohla usnout.
Dorotka přece neřekla: „Skřípe, když procházím kolem.“
Řekla: „Křičí na babičku.“
Protože v tomhle bytě každý zvuk dřív nebo později skončil hlasem z obýváku:
— Dorotko, tišeji! Kolikrát jsem tě prosila!
Před pěti lety přivedl Martin Lenku do třípokojového bytu svých rodičů.
Paní Vlasta přivítala budoucí snachu srdečně. Dokonce ji objala hned ve dveřích.
— Proč byste se měli mačkat po pronájmech? — říkala při první společné večeři. — Zůstaňte tady. Pro všechny to bude levnější. Byt stejně jednou připadne Martinovi. Jen budete postupně přispívat na opravy. Vždyť to děláte pro sebe.
A oni skutečně přispívali.
Každý měsíc pokládal Martin obálku s penězi do kredence, na druhou polici, za starý servis se zlatým okrajem.
Paní Vlasta všechno pečlivě zapisovala do kostkovaného sešitu. Datum, částku a někdy vedle záznamu udělala i malou fajfku.
Jednou Lenka ze zvědavosti sečetla, kolik už společně odevzdali.
Pak sešit zavřela a už se do něj nikdy nepodívala.
Vyšla z toho částka, za kterou by celá rodina mohla třikrát jet k moři.
K moři se však nikdy nevydali.
Místo toho se v bytě objevily nové dlaždice v koupelně.
Pak vyměnili vodovodní baterie.
Potom přišla na řadu kuchyňská okna.
Všechno vybírala Vlasta.
Jednou Lenka opatrně navrhla světlou tapetu do předsíně.
Tchyně se okamžitě zamračila.
— Leničko, ty jsi tu zatím host. Až budeš mít vlastní domov, můžeš si tam lepit, co se ti zlíbí.
Slova „zatím jsi host“ si Lenka zapamatovala na dlouhou dobu.
Ten byt měl vůbec vlastní pravidla.
Ručníky se skládaly přesně natřikrát a okrajem musely směřovat ke zdi.
Hrníčky v kuchyňské skříňce stály oušky doprava.
Hračky musely zmizet z podlahy nejpozději deset minut po skončení hry.
Když se tak nestalo, Vlasta všechno sesbírala do velkého pytle a schovala na skříň.
Dorotka pak celý týden opakovala:
— Kde je můj zajíček?
Holčička se velmi brzy naučila žádat o dovolení.
Můžu si vzít sušenku?
Můžu pustit pohádku?
Můžu si lehnout na gauč?
Můžu vyndat pastelky?
Po bytě nikdy neběhala, nedupala a skoro nikdy nezpívala nahlas.
Jedna sousedka z horního patra kdysi řekla:
— To je ale vychované dítě. Chová se jako dospělá.
Lenku ta pochvala z nějakého důvodu zabolela.
Maminka zavolala ve středu, zrovna když Lenka škrábala brambory.
— Dceruško, sedíš? — zeptala se hlasem, kterým jí kdysi oznamovala, že ji přijali na vysokou školu.
— Sedím. Co se stalo?
— S tatínkem jsme prodali domek po babičce i pozemek u rybníka. Už to nezvládáme. Zahrada je velká a záda bolí. Část peněz dáme vám.
— Mami…
— Ani nezačínej. Už jsme se rozhodli. Ať máte třeba jen malý jednopokojový byt, ale vlastní. Abys nemusela od nikoho zjišťovat, kam smíš postavit hrnek.
Lenka neodpověděla.
Položila nůž.
Odešla do koupelny.
Pustila vodu naplno.
Až potom se rozplakala.
Nechtěla totiž, aby ji tchyně slyšela z obýváku.
Po chvíli se dveře pootevřely a dovnitř nakoukla Dorotka.
— Mami, někdo ti vynadal?
Lenka si rychle otřela tváře.
— Ne, rybičko. Nikdo mi nevynadal.
— Tak proč pláčeš?
— Protože nám babička Ludmila a dědeček Petr dali veliký dárek.
Dorotka se zamyslela.
Vážně, skoro dospěle.
— Z dárků se nepláče. Za dárky se říká děkuju.
Lenka ji sevřela mokrýma rukama.
— Já poděkuju. Určitě.
Večer sledovala Vlasta seriál v obývacím pokoji, zatímco Martin s Lenkou mluvili v kuchyni téměř šeptem.
Martin dlouho otáčel lžičkou mezi prsty.
— Maminka se urazí, — řekl nakonec.
— Nejspíš ano.
— Bude si myslet, že před ní utíkáme.
— Neděláme nic špatného.
— Já vím. Jenže jsem jí nikdy nic takového neřekl sám. Bez jejího svolení.
Lenka položila dlaň na jeho ruku.
— Martine, je ti dvaatřicet. A tvoje dcera chodí po bytě po špičkách.
Podíval se na ni.
Dlouho mlčel.
Pak přikývl.
Rozhodli se, že jí to oznámí v sobotu na chatě.
Tam, u řeky, mezi záhony a jabloněmi, bývala Vlasta o něco klidnější.
Měla tam rajčata, astry a sousedku Miladu, se kterou se dokázala celé hodiny přít o to, komu letos vyrostly lepší okurky.
V pátek večer upekla Lenka švestkový koláč.
Tchán Antonín měl rád právě takový — trochu nakyslý a s pořádně opečenými okraji.
Ráno se Dorotka motala kolem auta a v náručí držela svou panenku Aničku.
Dostala ji od babičky Ludmily.
Na hlavě měla žlutou pletenou čepičku s bambulkou, kterou jí babička upletla za jediný večer.
— Mami, nebudeme tam překážet? — zeptala se Dorotka zničehonic.
— Komu?
— Babičce Vlastě. Včera říkala tetě Ivě do telefonu, že hosté musí znát míru.