Anna postavila před manžela talíř s dušenou rybou a posadila se naproti němu. Martin jedl mlčky a oči nespouštěl z displeje telefonu. Aneta seděla u malého stolečku v rohu kuchyně a soustředěně vybarvovala obrázek, zatímco malý Matěj už spal ve své postýlce.
— Martine, dnes mi volala mamka, — začala Anna tiše. — V koupelně jí zase prasklo potrubí. Instalatér říkal, že oprava bude stát dvanáct tisíc.
Martin položil vidličku na okraj talíře. Pomalu a opatrně, jako by se snažil udržet na uzdě podráždění, které už mu téměř unikalo.
— Dvanáct tisíc, — zopakoval zastřeně. — Minulý měsíc osm tisíc za léky. Předtím patnáct za nedoplatek za elektřinu. Anno, já už to ani nepočítám. Jsem unavený z toho, že pořád jen počítám.
— Já to chápu, — dotkla se opatrně jeho ruky. — Ale je sama. Má úplně mizerný důchod. Co má dělat?
— A co máme dělat my? — Martin ruku stáhl. — Máme hypotéku, dvě děti a ani auto. Já jsem si rok a půl nekoupil nové tenisky. Rok a půl, Anno.
Aneta zvedla hlavu od kreslení. Anna se na dceru okamžitě usmála a jemným gestem jí naznačila, že je všechno v pořádku. Jen kresli, zlatíčko. Dívka se znovu sklonila nad pastelkami, ale od té chvíle poslouchala každé slovo.
— Nenutím tě, abys sis vybíral mezi mnou a mamkou, — řekla Anna téměř šeptem. — Jen tě prosím, abys ještě chvíli vydržel. Vyřídí si příspěvek a pak se nám uleví.
— To samé říkáš už třetí rok, — Martin prudce vstal od stolu. — Tři roky pořád dokola.
Odešel do pokoje. Anna beze slova sklidila nádobí, pomohla Anetě uklidit pastelky a uložila dceru do postele. Potom ještě dlouho seděla sama v kuchyni a zírala na konvici s dávno vychladlým čajem.
Autorka: Klára Tichá © 4272
Marie přijela na konci dubna. „Jen na týden, dceruško. Sama doma už to opravdu nezvládám.“ Jenže týden se začal natahovat do nekonečna. Už třetí den si Anna všimla, že Martin odchází do práce o půl hodiny dřív než dříve.
— Anno, proč máš koření položené hned nad sporákem? Vždyť tak rychleji ztrácí vůni, — Marie přerovnávala skleničky, aniž by čekala na odpověď. — A proč kupuješ zrovna tohle mléko? Je o čtyřicet korun dražší a rozdíl v něm žádný není.
— Mami, Matěj pije jen tohle. Jiné odmítá.
— Ale prosím tě. Dítě pije to, co mu dáš. Vy jste ho příliš rozmazlili.
Večer se Martin vrátil domů později než obvykle. Tchyně seděla v obýváku a sledovala televizi téměř na plnou hlasitost. Matěj právě usnul.
— Marie, mohla bys to trochu ztlumit? — Martin se zastavil ve dveřích. — Malý teprve usnul.
— Já už skoro nic neslyším, Martine. To se ti jen zdá. Máte tady tenké stěny. Měli jste si vybrat pořádný byt.
Anna vyšla z kuchyně a zachytila manželův pohled. Nebyl v něm vztek. A to bylo horší. Jen prázdnota. Jako by v něm už dávno všechno dohořelo a nezbylo nic, co by se mohlo znovu rozhořet.
— Mami, prosím, ztlum to, — požádala Anna.
— Dobře, dobře, — Marie teatrálně vypnula televizi. — Budu sedět potmě a v tichu. Pozvali jste mě sem, ale nakonec vám jen překážím.
— Nikdo tě nevyhazuje, mami.
— S tvým mužem se vůbec nedá mluvit. Dívá se na mě, jako bych byla cizí. Já jsem tě přece vychovala sama. Nespala jsem celé noci. A teď jsem se vám stala přítěží.
Martin mlčky odešel do kuchyně. Anna slyšela, jak otevřel lednici, vytáhl džus a posadil se ke stolu. Věděla, že se do obýváku nevrátí, dokud její matka nepůjde spát. Zůstane tam, bude bezmyšlenkovitě projíždět telefon a připadat si jako cizinec ve vlastním domově.
Druhý den Marie přestěhovala Anetiny věci z jedné skříně do druhé.
— Mami, proč jsi to udělala? — Anna se zastavila ve dveřích dětského pokoje. — Aneta sama ví, kde co má.
— Bylo to přece nepraktické. Zimní oblečení nahoře a letní dole. Takhle je to správně.
— Je to její pokoj. Je zvyklá mít věci uspořádané po svém.
— Ale prosím tě, Anno, nedělej ze mě hlupačku. Je jí deset let. Jaképak „po svém“? Dovoluješ jí úplně všechno.
Když se Aneta vrátila ze školy, dlouho stála před otevřenou skříní. Nakonec beze slova zavřela dveře a odešla si kreslit do kuchyně. Anna si všimla, jak dcera pevně stiskla rty — úplně stejně jako kdysi ona sama, když za ni matka rozhodovala o každé maličkosti.
Marie odjela až po třech a půl týdnech. V den jejího odjezdu si Martin poprvé za celý měsíc sedl k večeři společně s ostatními. Rozhovor však nikam nevedl. Slova mezi nimi visela jako nábytek v prázdném bytě: všechno sice stálo na svém místě, ale nedalo se v tom žít.
Martin se k rozhovoru odhodlal dva dny po odjezdu své tchyně. Byla neděle. Děti šly ven se sousedkou, která venčila psa.
— Anno, posaď se. Musíme si promluvit.
Sedla si. A už předem věděla, co uslyší. Bylo to jako blížící se bouřka: obloha byla ještě jasná, ale vzduch se změnil.
— Chci se rozvést, — řekl Martin.
— Dobře, — odpověděla Anna.
Rozhostilo se ticho. Martin zamrkal. Očekával něco jiného — slzy, prosby nebo sliby, že se všechno změní.
— Ani se nezeptáš proč? — zachvěl se mu hlas.