„Díváš se na ten seznam, jako by čísla měla každou chvíli ožít a začít po stránce lézt jako nebezpeční brouci,“ poznamenal Petr, aniž by zvedl hlavu. Pečlivě leštil čočky svého geodetického nivelačního přístroje, jako by na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo. „Nevzali ji? No a co? To se stává. Život tím nekončí. Půjde pracovat.“
„Petře, chybělo jí opravdu jen pár bodů. Neznamená to, že nic neumí. Jen neměla štěstí,“ řekla Jana tiše a snažila se udržet klid, přestože se jí uvnitř všechno svíralo úzkostí. „Na jaře jsme se přece domluvili, že když se nedostane na státní studium, použijeme záložní řešení.“
„Jaké záložní řešení?“ Petr konečně odložil přístroj a světlo lampy se odrazilo v jeho brýlích.
„Motorku,“ odpověděla Jana potichu a posadila se naproti němu. „Tvoji Kawasaki. Už skoro dva roky jen stojí. Kupce přece máš. Peníze by stačily na první rok a Klára by pak mohla zkusit přestoupit na státní. Je chytrá, zvládla by to.“
„Ne.“
Odpověď zazněla krátce, tvrdě a bez možnosti další debaty.
Petr si sundal brýle a začal je pečlivě otírat ubrouskem.
„Petře, aspoň mě vyslechni…“ Janin hlas zesílil. „Tu motorku už dávno nepotřebuješ. Sám jsi říkal, že na rychlost už jezdit nechceš. Kláře by ale mohla otevřít cestu ke studiu. Mluvíme o její budoucnosti.“
„Motorku prodávat nebudu. Tím to končí,“ prohlásil Petr a znovu si nasadil brýle. „Musí se naučit nést následky vlastních chyb. Nedostala se tam, protože se málo snažila. Za cizí nezodpovědnost platit nehodlám.“
„Nezodpovědnost? Půl roku se připravovala od rána do večera! Vždyť jsi to viděl!“ Jana už nedokázala mluvit klidně. „Je pro tebe ten kus železa opravdu důležitější než vlastní dcera?“
„Nenazývej kvalitní techniku kusem železa. S tou motorkou mám vlastní plány. A o tomhle už se dál bavit nehodlám.“
Janě připadalo, že se mezi nimi zničehonic vztyčila skutečná zeď. Chladná, hladká a neprostupná. Už nic neřekla, vstala od stolu a odešla z pokoje.
Klára seděla ve svém pokoji, ponořeném do tmy. Neplakala, ale její suché a zarudlé oči vypovídaly víc než slzy. Jana jí přinesla šálek čaje a bez jediného slova ho položila vedle ní. V tu chvíli nemělo smysl cokoli vysvětlovat.
Uplynuly téměř tři týdny a napětí v domě stále narůstalo. Petr se choval, jako by se vůbec nic nestalo. Zároveň se však doma objevoval čím dál méně. Jana věděla, že značnou část času tráví u Lenky, vdovy po jeho zemřelém bratrovi Pavlovi.
Po Pavlově smrti se Petr opravdu změnil. Uzavřel se do sebe, zmlkl a téměř přestal mluvit o tom, co prožívá. Tehdy ho Jana sama přesvědčovala, aby Lenku a Matěje, Pavlova syna, neopouštěl, aby jim pomáhal a zůstal jim nablízku. Zdálo se jí, že tak se přece zachová člověk, kterému na rodině záleží.
V sobotu zazvonil telefon.
„Jano, strašně vám děkuju!“ ozvala se radostně Lenka.
„Za co?“ podivila se Jana.
„Za tu motorku! Matěj je úplně nadšený. Petr mu ji včera přivezl a řekl, že je to dárek k jeho osmnáctinám.“
Jana pomalu klesla na židli. V hlavě jí začalo hučet a prsty jí náhle zchladly.
„Ale Matěj měl narozeniny už před měsícem…“ vypravila ze sebe téměř neslyšně.
„No a? Lepší pozdě než nikdy! Ještě jednou vám moc děkuju!“
Hovor skončil.
Jana zůstala sedět bez hnutí a upírala pohled do prázdna. Měla pocit, že se v ní s ohlušujícím prasknutím rozpadlo něco na desítky ostrých úlomků.
Večer na Petra počkala a hned se ho zeptala:
„Daroval jsi Matějovi motorku.“
„Ano,“ potvrdil naprosto klidně.
„Na studium vlastní dcery jsme tedy peníze neměli. Ale na drahou motorku pro synovce se našly?“
„Klára je holka!“ odsekl Petr podrážděně. „Vystuduje někde jinde. Nic se jí nestane. Matěj je ale pokračovatel rodu. Pavlovi jsem slíbil, že se o něj postarám.“
Klára právě stála ve dveřích. Slyšela každé slovo.
„Takže jsem pro tebe jenom holka?“ zeptala se velmi tiše.
Petr podrážděně mávl rukou.
„Nepřekrucuj, co jsem řekl.“
Klára neodpověděla. Otočila se a zmizela zpátky ve svém pokoji.
Jana v sobě najednou ucítila podivný klid. Nebyla to úleva. Spíš těžký, ledový hněv, který pomalu vytlačoval všechny ostatní pocity.
Za několik dní už neměla žádné pochybnosti.
Na displeji Petrova telefonu se objevila zpráva:
„Čekám na tebe. Když tu nejsi, je tu úplně prázdno. Někdy mi ho připomínáš tak silně…“
Jana už nepotřebovala žádná další vysvětlení.
Když se Petr večer vrátil, u dveří na něj čekaly sbalené tašky.
„Odcházíš,“ řekla mu.
„A to jako proč?“ ušklíbl se.
„Protože jsem si všechno přečetla. A všechno pochopila. Jdi tam, kde tě očividně potřebují víc.“
Petr se nejprve rozzlobil. Potom se mu výraz ve tváři změnil, jako by přijal výzvu.
„Výborně. Já už dlouho přemýšlel, že je načase odsud odejít.“
Sebral si věci a odešel s přesvědčením, že pravda je na jeho straně.
Jenže život u Lenky nebyl takový, jak si ho představoval.
Nestala se jeho novou partnerkou.
Petr pro ni byl jen připomínkou.
Člověkem, v jehož tváři a gestech dál hledala rysy svého zemřelého manžela.
A Matěj mu jednoho dne řekl přímo:
„Ty nejsi můj otec. Jsi jen muž, který se otočil zády k vlastní dceři.“
Po dvou měsících se Petr znovu objevil před dveřmi bytu.
Stál na chodbě a díval se na Janu, jako by očekával, že k návratu stačí jednoduše zazvonit.
„Přišel jsem domů. Udělal jsem chybu. Zapomeňme na všechno a začněme znovu.“
Jana se na něj dívala klidně.
„Pořád jsi nic nepochopil. Pro mě už nejsi manžel. A pro Kláru jsi přestal být otcem v den, kdy sis nevybral ji.“
„Každý má právo udělat chybu!“ vybuchl Petr. „Otevři dveře a přestaň dělat scénu!“
Natáhl ruku a chytil Janu za rameno.
Tím překročil poslední hranici.
Jana ho prudce udeřila.
Rána dopadla přímo na kořen nosu.
Petr ustoupil, chytil se za obličej a mezi prsty se mu okamžitě objevila krev.
„Tady už nebydlíš,“ řekla Jana rovnoměrným hlasem. „A nemáš právo sem chodit, jako by se nic nestalo.“
Zavřela dveře.
Jeden zámek cvakl za druhým.
Petr zůstal stát na chodbě.
V ruce svíral klíče od auta.
A v hlavě nesl celý život, který kdysi vlastními rozhodnutími rozbil.