Lenka si k ní dřepla a upravila jí gumičku ve vlasech.
— My nejsme hosté. A vezeme dobrou zprávu.
Dorotka se na ni pozorně zadívala.
— Dobré zprávy nepřekážejí?
— Neměly by.
Srpen byl suchý a teplý.
Nad řekou se držel lehký opar, ve vzduchu voněla posekaná tráva a první popadaná jablka.
Vlasta právě uvazovala astry u branky.
Když spatřila auto, narovnala se.
A místo pozdravu hned řekla:
— Proč má to dítě jen tričko? Od vody táhne a ona je takhle nalehko.
Martin k matce přistoupil a políbil ji na tvář.
— Mami, vždyť je šestadvacet stupňů.
— Teď ano. A večer?
Pak se podívala na koláč v Lence.
— Okraj máš připálený.
— Antonín má rád právě takový, — odpověděla Lenka klidně.
Vtom vyšel od skleníku tchán.
Otřel si ruce o kalhoty a široce se usmál.
— Hele, přijeli pomocníci! Dorotko, pojď ke mně. Maliny znovu dozrály. Jsou tak sladké, že mi nebudeš věřit. Dám ti košík a můžeš je sama sbírat.
Dorotka se nejprve podívala na maminku.
Mlčky.
Jako by čekala na svolení.
Lenka přikývla.
Holčička okamžitě odběhla k dědečkovi.
Neběžela po špičkách.
Vedle něj byla na chatě obyčejným dítětem.
Obědvali na verandě.
Mluvili o broucích na bramborách, o tom, že Miladině růži letos vykvetly květy už potřetí, i o cenách vody.
Martin skoro nejedl.
Lenka viděla, jak v dlani mačká ubrousek.
Nakonec Vlasta nalila čaj.
Martin odsunul šálek.
— Mami, tati, chceme vám něco říct. Lenkini rodiče prodali domek a dali nám peníze. Kupujeme si jednopokojový byt. Za měsíc se odstěhujeme.
Šálek v matčiných rukou znehybněl.
Pomalu ho položila na podšálek.
Ani necinkl.
— Kupujete, — zopakovala. — Už kupujete. Takže se neptáte, neradíte se a jednoduše nám to oznámíte.
— Mami, jsme dospělí.
Vlasta se krátce zasmála.
— Dospělí? Ty, Martine, neumíš bezemě vybrat ani pořádnou žárovku. A najednou si kupuješ byt.
Prudce se obrátila k Lence.
— To byl její nápad?
— Paní Vlasto, je to naše společné rozhodnutí, — řekla Lenka vyrovnaně. — Jsme vám za těch pět let opravdu vděční. Ale každá rodina potřebuje svůj vlastní domov.
— Vlastní domov! Co je podle tebe tenhle byt, nějaká kůlna? Vzala jsem vás k sobě, když jste neměli vůbec nic! Učila jsem tě vařit, protože tvůj boršč chutnal jako jídlo ze studentské menzy. A teď ti rodiče dají peníze a ty se hned cítíš jako paní domu!
Martin zvedl hlavu.
— Mami, do jejích rodičů se nenavážej.
— A co jsem řekla?
— Dali nám skoro všechno, co měli.
— A já jsem vám snad nic nedala? A byt? Vždyť jsem pořád říkala, že jednou bude tvůj.
— Říkala jsi to, — přikývl Martin. — Jenže já nechci dalších dvacet let čekat, až se stane mým. Chci, aby Dorotka vyrůstala ve vlastním domově už teď.
Antonín celou dobu mlčel.
Potom se klidně zvedl od stolu.
Vešel do domu.
Za chvíli se vrátil s košíkem.
— Dorotko, pojď se mnou k Miladě. Její kočka má koťata. Ukážu ti zrzavé, je úplně nejmenší.
Se svou ženou žil čtyřicet let.
Věděl, že když se Vlasta začne rozčilovat, žádná slova už nic nespraví.
Nejlepší je odvést dítě pryč.
— Vychovala jsem si je proti sobě, — pokračovala Vlasta, už téměř do prázdna. — Cizí lidé jsou jim teď milejší než vlastní matka.
Lenka beze slova posbírala špinavé talíře a odnesla je do letní kuchyně.
Neměla chuť se hádat.
Za těch pět let pochopila jednu prostou věc.
Křivda používaná jako klíč k cizímu svědomí neslyší žádná vysvětlení.
Zajímá ji jen jediné: zda se jí stále podřizujete.
Uplynulo asi čtyřicet minut.
Lenka myla nádobí, když zaslechla hlasy od plotu.
Okno letní kuchyně vedlo přímo ke keřům rybízu a za nimi začínal pozemek Milady.
— …jednopokojový byt, představ si to, Milado. Budou tam žít ve třech jako sardinky v plechovce, — stěžovala si Vlasta. — Ona ho proti mně poštvala. Sám by na něco takového nikdy nepřišel.
— Vlasti, ale ty jsi přece celé roky říkala, že byt jednou připadne Martinovi, — namítla sousedka klidně. — Počítali s tím.
— To je jedno, co jsem říkala. Iva z vedlejšího města mi byla vždycky bližší než tihle. Každou neděli přijede. Jednou přinese koláč, jindy mi změří tlak. Tihle bydlí se mnou a člověk od nich neslyší ani obyčejné slovo.
— Takže jsi byt opravdu přepsala na Ivu? Jak jsi plánovala na podzim?
— Přepsala. Darovací smlouvu jsem podepsala už v listopadu. Nikomu jsem nic neřekla. A ty mlč. Je to můj majetek a já rozhodnu, komu ho dám.
Talíř Lence vyklouzl z rukou.
Měkce dopadl na dno umyvadla.
Ani se nerozbil.
Listopad.
Minulý listopad.
Martin tehdy pracoval o víkendech, protože Vlasta prohlásila, že je nutné vyměnit vchodové dveře.
„Dělám to přece pro vás. Aby byly bezpečnější.“
Pak přišel prosinec.
Leden.
Únor.
Obálka schovaná za servisem.
Kostkovaný sešit.
„Vždyť si opravujete vlastní budoucnost.“
Lenka se otočila.
Ve dveřích stál Martin s konví v ruce.
Slyšel všechno.
Obličej měl úplně bledý.
Lenka si osušila ruce utěrkou a vyšla na dvůr.
Martin šel za ní.
— Dobrý den, Milado, — řekla Lenka, když se vynořila zpoza rybízových keřů.
Sousedka okamžitě zrudla.
Upravila si šátek.
— Leničko… já jsem si jen přišla pro semínka aksamitníků.
— To nevadí. Vlastně jste nám pomohla.