A právě v jejím bezprostředním sousedství se nacházejí dvě mimořádně důležité struktury.
Amygdala je spojena se zpracováním emocí. Právě zde se odehrávají reakce související se strachem, radostí, úzkostí, pocitem bezpečí i nostalgií.
Hipokampus se zásadním způsobem podílí na ukládání a vybavování dlouhodobých vzpomínek. Lze ho přirovnat k části mozkového archivu, která pomáhá jednotlivé zážitky zaznamenat a později znovu otevřít.
Čich, emoce a paměť jsou proto propojeny mimořádně krátkou a přímou cestou. Vůně mozku nepředá pouze informaci, že se něco kdysi stalo. Dokáže znovu probudit také pocit, který tento okamžik provázel.
Nejenže si vzpomenete na starý dům. Na chvíli znovu pocítíte jeho bezpečí. Nejenže si vybavíte člověka, který už ve vašem životě není. V hrudi se objeví stejná něha, bolest nebo touha jako před lety. Nejde jen o vědomé připomenutí minulosti. Je to téměř její krátké opakování.
Tento jev se často označuje jako Proustův efekt. Popisuje chvíli, kdy vůně nebo chuť spojená s vůní nečekaně otevře velmi starou, podrobnou a emocionálně silnou vzpomínku.
Příběh přežití, který se ukrývá v lidském nose
Mozek si tuto schopnost nevytvořil proto, abychom se jednoho dne zastavili u známého parfému a vzpomněli si na dávný vztah. Její původ byl mnohem praktičtější a kdysi mohl rozhodovat o životě a smrti.
Dávno před existencí bezpečnostních předpisů, výstražných značek a odborných příruček se naši předkové museli spoléhat na vlastní smysly. Pach kouře mohl upozorňovat na oheň. Zápach zkažené potravy varoval před nemocí. Vůně jedovaté rostliny nebo přítomnost dravce mohly znamenat bezprostřední ohrožení.
V takové situaci nebyl čas na pomalé vyhodnocování. Mozek si nemohl dovolit přijmout informaci, dlouze ji roztřídit a teprve potom rozhodnout, zda je vhodné utéct. Potřeboval rychlou a silnou reakci, která se okamžitě spojila s emocí: „Nebezpečí! Pryč odsud!“
Pokud určitý pach jednou doprovázel hrozbu, bylo výhodné uložit si ho společně se strachem. Při dalším setkání se stejnou vůní pak tělo reagovalo dříve, než člověk stačil situaci vědomě pochopit. Právě proto může čich dodnes otevírat paměť tak prudce a bez varování.
Až vás tedy někdy zastaví vůně opalovacího krému, mokré hlíny po letním dešti, rozpáleného asfaltu nebo zaprášených knih, zkuste si všimnout toho, co se právě odehrává. Možná se nevrací pouze obraz nějakého dne. Spolu s ním přichází i tehdejší nálada, pocit bezpečí, radost, smutek nebo dávno zapomenutá touha.
Oči vám ukazují, jak svět vypadá. Uši vám připomínají, jak zněl. Jazyk rozeznává jeho základní chutě. Ale právě nos drží klíč k nejkratší cestě mezi přítomností, emocemi a minulostí.
Čich proto není jen smyslem, který rozeznává příjemné a nepříjemné pachy. Je to nenápadný osobní stroj času, jenž dokáže bez jediného varování otevřít dveře k tomu, kým jste kdysi byli — a připomenout vám, kým jste zůstali dodnes.