„Lenko, zvládneš dnes přijít domů trochu dřív? Teta dorazí kolem páté.“
Vít to řekl ráno v předsíni, zatímco si zapínal bundu. Od telefonu přitom skoro neodtrhl oči a jedním prstem projížděl zprávy. Lenka seděla v kuchyni s hrnkem horké kávy, ještě napůl spala, a na manžela se podívala, jako by jí právě připomněl nepříjemnou povinnost, na kterou by nejraději zapomněla.
„Já vím,“ odpověděla. „Včera už jsi mi to říkal.“
„Jasně. Jenže Božena bude po cestě určitě unavená. Bylo by dobré, kdyby doma všechno proběhlo… bez zbytečných nervů.“
Lenka už dávno věděla, co Vít jeho oblíbeným spojením „bez zbytečných nervů“ skutečně myslí. Ve skutečnosti to znamenalo jediné: nikdo nesmí jeho tetě odporovat, ať už se chová jakkoli nesmyslně.
Byli svoji tři roky. Byt, ve kterém po svatbě začali žít, patřil Lence. Zdědila ho po babičce. Nebyl nijak okázalý, ale byl útulný — měl hezkou rekonstrukci, světlý obývací pokoj a prostornou lodžii. Když se právě vzali, Vít jí několikrát říkal, jaké má štěstí, že si vzal právě ji. Děkoval jí, že nemusí polovinu výplaty odevzdávat za nájem, a ujišťoval ji, že si její důvěry nesmírně váží.
Tehdy měla Lenka dojem, že jejich společný život stojí na rozumných základech. Ona měla byt, Vít jisté zaměstnání v servisní firmě a oba mohli bez spěchu plánovat budoucnost.
Jenže časem se ukázalo, že jeho vděčnost dlouho nevydržela. Zato zvyk brát cizí věci jako samozřejmost sílil rok od roku.
Božena byla starší sestrou Vítovy zesnulé matky. Kdysi si synovce vzala k sobě, když jeho matka vážně onemocněla a otec se doma téměř neukazoval. Vít často opakoval, že ho teta v podstatě zachránila a vychovala.
Za tímto příběhem však pokaždé jako by viselo nevyřčené pravidlo: Boženě je dovoleno všechno. Nesmí se jí odporovat. Nikdo ji nesmí usměrňovat. A už vůbec jí není možné připomínat hranice, i když sama dávno přestala vnímat ty cizí.
Lenka se s ní setkala pouze třikrát.
Poprvé to bylo na jejich svatbě. Božena si tehdy nevěstu důkladně prohlédla od hlavy až k patě a potom prohlásila, že dnešní městské dívky jsou „příliš hubené a příliš zmalované“.
Podruhé přijela do města na narozeniny své známé a přespala u nich. Ráno Lenka zjistila, že veškeré nádobí v kuchyňských skříňkách někdo přerovnal.
„Takhle je to praktičtější,“ vysvětlila jí návštěva.
Zmizel také drahý pleťový krém, který Lenka obvykle nechávala v koupelně. Po nějaké době se ukázalo, že ho Božena schovala pod umyvadlo.
„Taková chemie přece nemusí být vystavená na očích,“ poznamenala tehdy.
Potřetí se potkaly minulou zimu na pohřbu vzdálené příbuzné. Skoro celý večer Božena vykládala, že Vít potřebuje „pořádnou hospodyni, ne slečinku, která se umí jen parádit“.
Už tehdy Lence došlo něco důležitého: Božena se v cizím bytě nikdy necítila jako host. Vstupovala dovnitř jako kontrolorka, která má právo všechno posuzovat, přesouvat, kritizovat a rozdávat příkazy.
„Na jak dlouho vlastně přijede?“ zeptala se Lenka a napila se kávy.
„Na týden. Možná na deset dní. Musí k lékaři a vyřídit nějaké papíry ohledně důchodu. Vždyť jsem ti to říkal.“
„Říkal jsi, že přijede jen na pár dní.“
„A co mám dělat, když to nestihne? Poslat ji do hotelu?“
„A proč ne?“ zeptala se Lenka klidně.
Vít okamžitě zvedl hlavu od telefonu.
„Protože je to moje teta.“
„A ten byt je můj, Víťo. Jestli tu má někdo bydlet deset dní, ráda bych se to dozvěděla dopředu, ne abych podrobnosti zjišťovala postupně a náhodou.“
Vít si těžce povzdechl.
„Tak už je to tady. Lenko, nemohla bys jednou neřešit každé slovo? Je starší, cesta je namáhavá a ve městě má zařizování. Chvíli tu pobude a zase odjede.“
Lenka neodpověděla.
Nechtěla začínat den hádkou kvůli ženě, která ještě ani nepřijela. Navíc ji čekal náročný den: konec měsíce, uzávěrka, několik nepříjemných klientek v salonu, kde pracovala jako recepční, a vedoucí, která byla pevně přesvědčená, že zaměstnanci se musejí usmívat za všech okolností.
Božena dorazila přesně v pět.
Přivezla si menší kufr, obrovskou kostkovanou tašku a výraz člověka, který už předem počítá s tím, že v cizím domě objeví spoustu nedostatků.
Měla na sobě starší světle béžový plášť, pevně uvázaný šátek a obnošené kotníkové boty.
Lenka se z práce vrátila sotva půl hodiny před jejím příjezdem a nestačila se ani převléknout. Hostu otevřela v tmavě modrých šatech, ve kterých celý den pracovala, s rozpuštěnými vlasy.
„Ale koukám, ty ses vyfikla,“ pronesla Božena místo pozdravu, když vstoupila do bytu. „Já myslela, že uvidím paní domácí, a ty vypadáš, jako bys měla večer někam namířeno.“