Martin působil u každého dalšího jednání méně jistě. Jeho právník se pokoušel vzbudit soucit, mluvil o Lenčině tvrdosti, o jejích zraňujících slovech i o oné nabídce místa uklízeče. Soudkyně však byla zkušená a podstatu sporu pochopila poměrně rychle.
— Takže jste se domníval, že vám manželka má koupit nový automobil? — obrátila se na Martina.
— Myslel jsem, že na to mám právo…
— Z jakého důvodu?
— Jsme manželé. V manželství má být všechno rovné.
— Rovnost obvykle předpokládá také rovný podíl, — poznamenala soudkyně. — Jaký byl váš příspěvek do rodinného rozpočtu za posledních pět let?
Martin se zarazil. Jeho plat byl skromný a vedle Lenčiných příjmů působil téměř neviditelně. Znovu začal mluvit o morální podpoře, ale jeho argumenty zněly čím dál slaběji.
Pak však jeho advokát udělal vážnou chybu. Ve snaze prokázat údajnou nemajetkovou újmu předložil vytištěnou komunikaci, v níž Martin s kamarády rozebíral, jak „podojit tu zlatou krávu“, a psal, že si „zaslouží slušný život už jen za to, že tu nudnou ženskou vydržel“.
Když soudkyně četla ty zprávy nahlas, Lenka překvapivě necítila bolest. Místo ní přišla podivná úleva. Takže to pochopila správně. Její pochybnosti posledních měsíců nebyly přehnané. Pro něj skutečně nebyla milovanou ženou, ale zdrojem peněz.
Rozhodnutí soudu bylo nakonec celkem očekávatelné. Majetek se nerozdělil napůl, ale s ohledem na skutečný podíl každého z manželů. Martin dostal málo — převážně to, co mu patřilo už před svatbou nebo co bylo prokazatelně koupeno z jeho vlastních prostředků. Byt zůstal Lence. Auto také.
Jeden bod rozsudku ji přesto zaskočil. Když soudkyně posoudila Martinův požadavek na odškodnění a zároveň prostudovala důkazy o jeho skutečném vztahu k manželství, rozhodla opačně: kompenzaci měl zaplatit on. Za zištný přístup k manželce, za manipulace a za pokus postavit rodinný život na prospěchu.
Když Lenka vyšla z budovy soudu, venku zářil jasný letní den. Zastavila se na schodech, zvedla tvář ke slunci a najednou se zasmála. Poprvé po dlouhých měsících opravdově, lehce a svobodně.
— Tak co, spokojená? — ozval se nedaleko podrážděný hlas.
Martin stál stranou, tvář zkřivenou ukřivděností a vztekem.
— Ano, — odpověděla Lenka klidně. — Jsem spokojená. Protože jsem se konečně osvobodila. Od iluzí, od nadějí, od snahy být hodná na člověka, který si toho nevážil.
— Já jsem tě miloval, — řekl najednou tiše.
— Ne, — zavrtěla Lenka hlavou. — Miloval jsi to, co jsi ode mě mohl dostávat. A to vůbec není totéž.
Zamířila ke svému autu a už se neohlédla. Před ní byl život — její vlastní, svobodný, naplněný prací, kterou měla ráda, a lidmi, kteří v ní uvidí člověka, ne peněženku.
A večer, v tichu prázdného bytu, Lenka otevřela láhev dobrého vína, nalila si sklenku a pozvedla ji před sebe.
— Na nový život, — pronesla nahlas. — A na to, že jsem včas připomněla člověku, který na to zapomněl, že vztahy stojí na lásce, úctě a vzájemnosti, ne na požadavcích.
Víno bylo trpké, hluboké a plné. Přesně taková teď měla být i její nová kapitola.
