Ve dvě hodiny ráno Lauru probudil podivný zvuk.
Nebyl to telefonát, protože mobil měla nastavený na vibrace. Někde na chodbě něco krátce zachrastilo, utichlo a po několika vteřinách se ozvalo znovu.
Petr spal vedle ní a byl otočený ke zdi.
Laura ještě chvíli nehybně ležela.
Potom opatrně vstala.
Na chodbě panovala tma. Rozsvítila malé noční světlo a hned si všimla manželovy bundy visící na věšáku. Látka se téměř neznatelně chvěla.
„To je zvláštní…“
Strčila ruku do kapsy a vytáhla levný černý telefon.
Petr takový mobil nikdy neměl.
Na displeji svítilo neznámé číslo.
Telefon znovu zavibroval.
Laura sama nevěděla, proč stiskla zelené tlačítko.
„Konečně!“ ozval se na druhém konci ženský hlas. „Petře, kde jsi? Čekám na tebe už skoro dvě hodiny.“
Laura ztuhla.
Ten hlas poznala okamžitě.
Kristýna.
Její sestřenice.
Ta samá Kristýna, která k nim chodila na rodinné oslavy, naříkala Lauře nad dluhy, po rozvodu u ní v kuchyni plakala a Petra označovala za „jediného normálního chlapa v celé rodině“.
„Petře?“ ozvala se znovu. „Slyšíš mě?“
Laura neodpověděla.
Z telefonu se ozvalo podrážděné oddechování.
„Zítra to všechno podepíše. Sám jsi to říkal. Po schůzce v bance už nemůžeme dál čekat. Buď jí konečně řekneš pravdu ty, nebo jí ji řeknu já.“
Laura hovor ukončila.
Telefon se okamžitě rozechvěl znovu.
Vypnula ho.
Několik vteřin stála uprostřed chodby a necítila chlad dlaždic pod bosými chodidly.
Zítra to všechno podepíše.
Zítra.
V jedenáct dopoledne se měla Laura s Petrem sejít v bance.
Chtěli si vzít vysoký úvěr a ručit přitom bytem.
Petr ji k tomu přesvědčoval téměř měsíc.
Tvrdil, že už konečně potřebují pořádnou rekonstrukci, doplatit zbytek půjčky na auto a začít „normálně žít“.
Laura váhala, ale nakonec souhlasila.
Teď však jediná Kristýnina věta způsobila, že se na celý plán podívala úplně jinak.
Telefon ukryla za krabici s pracím práškem v koupelně a vrátila se do ložnice.
Petr už nespal.
Ležel na zádech a zíral do stropu.
„Kde jsi byla?“
„Napít se.“
„Trvalo ti to dlouho.“
„Neměřila jsem to.“
Otočil hlavu a několik okamžiků ji pozoroval.
Laura zavřela oči.
Usnout už nedokázala.
Ráno Petr nejdřív prohledal kapsy bundy.
Potom se podíval na botník.
Otevřel zásuvku nočního stolku.
„Nevzala jsi odtud něco?“
Laura si klidně zapínala hodinky.
„A co hledáš?“
„Nabíječku.“
„Jakou?“
„Starou… To je jedno.“
Na kuchyňském stole ležela modrá složka z banky.
„V jedenáct máme schůzku,“ připomněla mu Laura.
„Já vím.“
Petr popadl aktovku.
Jindy by ji před odchodem alespoň políbil.
Dnes jen otevřel dveře a odešel.
Laura počkala, dokud výtah nesjel dolů.
Pak se vrátila do koupelny.
Telefon se zapínal dlouho.
Kontakty byly vymazané a ze zpráv téměř nic nezůstalo.
V galerii však našla několik fotografií.
Na první byl zachycený bankovní výpočet.
Laura okamžitě poznala tabulku k úvěru, kterou jí Petr před pár dny ukazoval.
Na snímku ale pokračovala ještě o několik řádků dál.
Úplně dole byla položka, která na vytištěném dokumentu chyběla.
„Převod: OSVČ Kristýna Orlová.“
Částka činila jeden milion tři sta tisíc korun.
Lauře ztuhly prsty.
Přejela na další fotografii.
Kristýna seděla na posteli v hotelovém pokoji.
Na sobě měla Petrovu světle modrou košili.
Laura ji dobře znala.
Sama mu ji koupila k výročí svatby.
Na třetím snímku stáli před zrcadlem. Petr se usmíval za Kristýninými zády.
Přesně tak se kdysi usmíval na Lauru.
Než se jejich hovory změnily v nekonečné debaty o účtech, opravách a tom, co koupit k večeři.
Fotografie byla pořízena před třemi týdny.
V ten den Petr tvrdil, že jede do sousedního města opravit zařízení.
Vrátil se až v noci, unavený, podrážděný a s levným koláčem z čerpací stanice.
Laura si sedla na okraj vany.
Chtělo se jí plakat.
Jenže slzy nepřicházely.
Uvnitř jako by se přepnul nějaký vypínač.
Zavolala Kristýně.
„Jsi už v práci?“
„Ano. Proč?“
V pozadí se ozývalo cinkání nádobí. Kristýna vlastnila malou pekárnu, která poslední měsíce držela pohromadě jen silou vůle.
„Chci se za tebou zastavit.“
„Dnes? To nejde. Čekám dodávku.“
„V jedenáct jdu do banky.“
Na druhé straně zavládlo ticho.
„Do jaké banky?“
„S Petrem si bereme úvěr proti bytu. Vždyť to víš.“
„Proč bych to měla vědět?“
„Nevím. Možná proto, že z toho úvěru má na tvůj účet odejít milion tři sta tisíc.“
Kristýna mlčela.
„Za čtyřicet minut jsem u tebe.“
„Lauro…“
„Jestli nevyjdeš ven, promluvíme si před tvými zaměstnanci.“
„To nedělej. Vyjdu.“
Kristýna čekala u služebního vchodu.
Jakmile Lauru spatřila, pochopila, že se všechno prozradilo.
Laura vytáhla druhý manželův telefon.
„Poznáváš ho?“
Kristýna zbledla.
„Kde jsi ho vzala?“
„V Petrovu kapse.“
„Pojď dovnitř.“
„Ne. Nejdřív mi odpověz. Proč jsi mému manželovi volala ve dvě ráno?“
„Lauro…“
„Proč jsi řekla, že zítra podepíšu dokumenty?“
Kristýna se nervózně rozhlédla.
„Pochopila jsi to špatně.“
„Tak mi vysvětli ten hotel.“
Kristýně se změnil výraz.
„Ty jsi viděla ty fotky?“
„Viděla jsem ženu v košili svého manžela.“
Kristýna sklopila oči.
„Jak dlouho?“
„Co?“
„Nenut mě, abych se ptala znovu.“