Několik vteřin se Kristýna neozvala.
„Od listopadu.“
Laura měla pocit, že se v ní cosi definitivně utrhlo.
Právě od listopadu téměř každý den jezdila za Petrovým otcem, který se zotavoval po operaci.
Kupovala mu léky.
Vařila mu.
Vozila čisté prádlo.
A Petr jí mezitím tvrdil, že pracuje dlouho do večera.
„Takže zatímco já pomáhala jeho otci, on jezdil k tobě?“
„Nebyla to taková jednoduchá věc.“
„Samozřejmě. Takové věci se přece nikdy nestanou úmyslně.“
„Přijel opravit pec. Měla jsem hrozný den. Plakala jsem. Zůstal…“
„Až do rána?“
Kristýna zatnula čelist.
„Ano.“
Laura pomalu přikývla.
„A teď peníze.“
„Potřebovali jsme zachránit pekárnu.“
„My?“
„Já a Petr.“
Ta dvě slova bolela víc než samotné přiznání nevěry.
Já a Petr.
Už měli vlastní „my“.
Vlastní plány.
Vlastní peníze.
A podle všeho také část Lauřina bytu.
Vešly do malé provozní místnosti.
Kristýna položila na stůl složku smluv.
„Podívej se sama. Nájem je po splatnosti, zařízení splácím na leasing a dodavatelé už chtějí peníze. Jestli do pátku neuhradím dluh, o prostory přijdu.“
„Takže jste se rozhodli zastavit můj byt.“
„Byt patří vám oběma.“
„Proto jste chtěli nejdřív získat peníze a o vašem vztahu mi říct až potom?“
Kristýna odvrátila pohled.
To stačilo.
„Kdy chtěl Petr odejít?“
„Až bude úvěr vyřízený.“
Laura si pomalu sedla.
„Až to podepíšu já?“
„Nechtěl tě nechat bez peněz.“
Laura se zasmála.
„To je od něj opravdu velkorysé.“
„Nedělej si ze mě legraci.“
„Vy dva chcete ručit mým bytem, polovinu peněz poslat tobě, potom Petr odejde k tobě — a tomu říkáte, že mě nenechá bez peněz?“
Kristýna zrudla.
„Celý život si myslíš, že jsi chytřejší než ostatní!“
„Co to s tím má společného?“
„Vždycky jsi mi říkala, jak mám žít! Pamatuješ si na tu rodinnou večeři, když jsem tě prosila o půjčku?“
Laura si vzpomněla.
Kristýna tehdy chtěla velkou částku na rozšíření podnikání.
Laura jí odmítla peníze půjčit.
A před ostatními příbuznými řekla, že se její sestřenice příliš snadno pouští do nových projektů, aniž by si spočítala rizika.
„Udělala jsi ze mě před celou rodinou hlupačku!“
„Tak ses proto vyspala s mým mužem?“
„To přišlo až později!“
„Děkuji. Hned se cítím mnohem lépe.“
Kristýna se otočila stranou.
„Petr říkal, že se s tebou nedá žít. Že všechno kontroluješ.“
„To je zajímavé. Dnes jste chtěli kontrolovat osud mého bytu beze mě.“
Laura vstala.
„Uvidíme se v bance.“
Petr už na ni čekal před kanceláří úvěrové poradkyně.
Jakmile spatřil svou ženu, podíval se na její kabelku.
Laura si toho všimla.
„Hledáš telefon?“
Petr zbledl.
„Kde jsi byla?“
„U Kristýny.“
Pomalu vydechl.
Nezeptal se proč.
Ani nepředstíral překvapení.
„Všechno ti řekla?“
„A co přesně mi měla říct? O hotelu? O pekárně? Nebo o bytu, který jste si chtěli pronajmout, až podepíšu zástavu?“
„Tady se o tom bavit nebudeme.“
„A kde tedy, Petře?“
Pokusil se ji chytit za ruku.
Laura ucukla.
„Spal jsi s mou sestřenicí?“
Petr se podíval stranou.
„Naše manželství už dávno nebylo jako dřív…“
„Položila jsem ti jednoduchou otázku.“
Následovalo dlouhé ticho.
„Ano.“
V tu chvíli se otevřely dveře kanceláře.
„Pojďte dál, prosím,“ usmála se pracovnice banky. „Dokumenty jsou připravené.“
Laura vstoupila jako první.
Na stole ležela smlouva a u míst k podpisu byly nalepené žluté záložky.
„Nejdříve vyřídíme souhlas se zástavou…“
„Nevyřídíme,“ řekla Laura.
Bankovní poradkyně zvedla oči.
„Prosím?“
„Se zástavou nesouhlasím. Žádný obchod nebude.“
Petr se k ní naklonil.
„Uvědomuješ si, co děláš?“
„Poprvé po dlouhé době to chápu naprosto přesně.“
„Kristýna přijde o podnik.“
„A já měla přijít o byt?“
„Nikdo tě nechtěl připravit o střechu nad hlavou!“
„Chtěli jste ho prodat za rok.“
Petr zmlkl.
Pracovnice banky začala opatrně skládat dokumenty.
Právě v tom okamžiku se dveře rozletěly a dovnitř vběhla Kristýna.
Stále měla na sobě pracovní zástěru.
„Lauro, prosím! Nedělej to!“
Několik lidí čekajících v hale se otočilo.
„V pátek mě vystěhují!“
„To je tvůj podnik.“
„Pracuje tam pět lidí!“
„A tohle je můj byt.“
Kristýna se obrátila k Petrovi.
„Říkal jsi, že to podepíše!“
„Proč jsi jí vůbec všechno řekla?!“
„Nic jsem jí neřekla! Našla ten telefon!“
„A proč jsi jí v noci volala?“
„Protože jsi slíbil, že přijedeš!“
Laura je poslouchala a najednou pocítila podivný klid.
Stačilo méně než půl minuty, aby se jejich krásná historka o lásce změnila v obyčejnou hádku.
„Slíbil jsi, že od ní odejdeš už v zimě!“ křičela Kristýna.
„Ty všechno jen kazíš!“
„A kdy pojedeme prohlížet ten byt?!“
Laura se pomalu otočila k manželovi.
„Jaký byt?“
Kristýna si přikryla ústa rukou.
Petr si přejel dlaní po obličeji.
„Jen jsme se dívali na možnosti.“
„Včera jsi říkal, že příští týden složíme zálohu!“
„Kristýno, už toho nech!“
Laura se usmála.
Ne proto, že by měla radost.
Usmála se, protože jí najednou všechno dávalo smysl.
Konečně je viděla takové, jací skutečně byli.
Nebyla to osudová láska.
Nebyli to tragičtí hrdinové.
Byli to jen dva lidé, kteří si stavěli vlastní štěstí na cizím podpisu.
„Ukaž mi účetnictví pekárny,“ řekla Laura.