Každý víkend odpočívala moje tchyně v domě mé matky u jezera, zatímco maminka vařila, uklízela a starala se o všechny ostatní. Když jí však hostka přikázala přemístit vlastní květiny, došla mi trpělivost. Nastavila jsem budík na pátou ráno a rozhodla se, že od toho dne bude všechno jinak.
Budík zazvonil přesně v pět. Tentokrát jsem vstala hned.
Opatrně jsem se vyvlékla z postele, abych nevzbudila manžela Davida. Natáhla jsem si včerejší mikinu a potichu sešla dolů.
Dům ještě spal. Za okny se jezero lesklo jako černé zrcadlo. V kuchyni bylo slyšet jen pravidelné hučení lednice.
V matčině kuchyni.
Ještě před týdnem by mi ta slova nepřipadala nijak důležitá.
Vzali jsme se na jaře. Bylo to první léto, které naše rodiny trávily společně.
Maminka měla malý domek na břehu jezera.
Před první návštěvou Davidových rodičů byla celý týden nervózní. Koupila nové povlečení, naplánovala jídelníček a snažila se na nic nezapomenout. Věřila, že po naší svatbě se z našich rodin stala jedna rodina, a hosté by proto měli být přijati jako ti nejbližší.
Léto bylo teplé a od června jsme tam jezdili téměř každý víkend.
Pokaždé se opakovalo totéž.
Maminka vstávala v šest ráno.
Připravila snídani pro šest lidí. Uklidila nádobí. Vyměnila povlečení, rozvěsila ručníky a strávila čtyřicet minut cestou do obchodu, protože Zuzaně nechutnala obyčejná majonéza.
Potom se pustila do přípravy večeře.
Moje tchyně Zuzana prošla po příjezdu domem a usadila se na lehátku u terasy. V jedné ruce držela vychlazený čaj, v druhé telefon.
Tak vypadal její víkend.
Za celé léto ani jednou nenabídla mamince pomoc.
Ani jedinkrát.
Zuzana po sobě neodnesla do dřezu ani vlastní talíř. Nenakrájela zeleninu. Prázdný hrnek od kávy nechávala přesně tam, kde dopila.
A potom přestala říkat „děkuji“. Právě to mě bolelo nejvíc.
Poslední kapkou byly truhlíky s květinami.
Předchozí sobotu maminka rozmístila podél zábradlí na terase muškáty. Chtěla je zasadit už dlouho. Cestou mi v telefonu ukazovala fotografie, jako by šlo o obrovskou zahradu oceněnou na výstavě, ne o šest truhlíků s červenými květy.
Zuzana vyšla ven s šálkem čaje, lehla si do křesla a podívala se na zábradlí.
„Ne, tady se vůbec nehodí. Když odpočívám, skoro nevidím na vodu. Už to takhle nedělej.“
Už to takhle nedělej.
Řekla to v matčině domě. O matčiných květinách. Z lehátka, ke kterému jí maminka ráno pozorně přinesla polštář.
„Ach, to mě nenapadlo,“ odpověděla maminka a začala truhlíky přemisťovat.
Odnášela vlastní květiny, zatímco Zuzana ji pouze sledovala.
Maminku jsem znala až příliš dobře. Ustoupila i tehdy, když ji něco ranilo, jen aby nepokazila vztahy. Zvlášť když šlo o mě.
Já ale ustoupit nehodlala.
Hádat se se Zuzanou na terase by však nic nevyřešilo.
Odjela by domů a všem vyprávěla, že jsem na ni zaútočila. Ani já jsem nechtěla dalších třicet let trávit Vánoce s člověkem, který by byl přesvědčený, že ho nenávidím.
Proto jsem toho večera mlčela.
Před spaním jsem si ale nastavila budík.
V 5:07 jsem vytáhla tabuli na fixy, kterou maminka schovávala u komory.
Položila jsem ji na kuchyňský stůl.
Nahoru jsem velkými písmeny napsala: „VÍKENDOVÉ POVINNOSTI“.
Pak jsem rozdělila úkoly.
„David – uklidit po snídani.“
„Radek – nákup.“ Radek byl Davidův otec.
„Já – připravit oběd.“
„Zuzana – připravit snídani.“
Večeři jsme se měli střídat.
Úplně dolů, naproti matčinu jménu, jsem napsala: „Užívat si svůj dům.“
Ještě jsem si tabuli prohlížela, když se za mnou ozvalo šourání pantoflí.
Ve dveřích stála maminka v županu.
„Co to děláš?“
„Něco napravuji.“
Přistoupila blíž a přečetla si seznam.
Výraz v její tváři se změnil ještě dřív, než se dostala k druhému řádku.
„Ne.“
„Mami…“
„Ne, drahoušku. Tu tabuli uklidíš.“
„Je to tvůj dům.“
„A oni jsou naši hosté.“
„Hostí se u tebe téměř každý víkend už dva měsíce.“
Maminka ztišila hlas, jako by nás Zuzana mohla slyšet přes strop.
„Nemůžeš pozvat lidi na návštěvu a potom jim rozdávat úkoly.“
Podívala jsem se jí přímo do očí.
„Proč ne?“
„Protože tak se s hosty nezachází.“
„A přikazovat hostitelce, kam má položit vlastní květiny, to se smí?“
Maminka sevřela rty.
„Zuzana mě nechtěla ranit.“
„A přesto jsi truhlíky přemístila.“
„Je to maličkost.“
„Tak je vrať zpátky.“
Maminka pohlédla z okna.
Ten pohled jsem znala. Nemyslela na květiny. Počítala, kolik nepříjemných rozhovorů by musela podstoupit, kdyby přiznala, že chce mít muškáty přesně tam, kam je zasadila.
„Nedovolím, abys se kvůli mně pohádala s tchyní,“ řekla.
„Nechci se hádat. Chci ukončit něco, co už trvá příliš dlouho.“
Maminka natáhla ruku ke stěrce na tabuli.
Odsunula jsem ji dál.
„Jen jeden den,“ požádala jsem. „Zkusme prožít den, kdy se každý postará sám o sebe.“
„Mně se líbí starat se o druhé.“
„Já vím. Ale to neznamená, že musíš být pro všechny služka.“
Z jejího výrazu jsem poznala, že ji poslední slovo zasáhlo.
Vtom se nahoře ozvaly kroky.
Maminka se znovu podívala na tabuli.
„Bože…“
Za patnáct minut sešla dolů Zuzana. Měla lehký lněný přehoz a sandály. Podle jejího oblečení bylo jasné, že plánuje strávit celý den na terase.