Šéfovi jsem stručně vysvětlil, že musím neodkladně řešit rodinnou záležitost, pak jsem sedl do auta a zamířil ke školce. Jakmile jsem vešel dovnitř, Eliščina tvář se rozzářila, jako by se v ní najednou rozsvítilo tisíc světýlek. V tu chvíli mi došlo, jak moc mi podobné drobné okamžiky chybějí. Práce mi zabírala tolik času, až jsem málem zapomněl, jak vzácný je pocit, když vás vlastní dítě vítá s naprosto upřímnou radostí.
„Tati!“
Rozběhla se ke mně a její malé tenisky vesele zapištěly na hladké podlaze.
Klekl jsem si, pevně ji objal a několik vteřin ji jen držel v náručí.
„Ahoj, sluníčko,“ usmál jsem se. „Pojedeme domů?“
„Jóó!“ přikývla nadšeně.
Z věšáku jsem sundal její růžovou bundu s medvídky na rukávech a pomáhal jí do ní. Ani na okamžik nepřestala mluvit. Nadšeně mi vyprávěla, co jí při svačině řekla kamarádka Terezka, a já ji rád poslouchal, protože jsem si užíval každou její větu.
Pak náhle naklonila hlavu a s naprostou nevinností se zeptala:
„Tati, proč pro mě dnes nepřišel nový tatínek jako vždycky?“
Ruce mi znehybněly uprostřed zapínání zipu.
Na několik vteřin jsem se nedokázal pohnout.
„Co jsi říkala, beruško?“ zeptal jsem se opatrně. „Jaký nový tatínek?“
Podívala se na mě, jako bych položil tu nejpodivnější otázku na světě.
„No přece nový tatínek. Skoro vždycky mě vyzvedne. Pak jedeme pro maminku do práce a společně domů. Někdy jdeme i na procházku. Minulý týden jsme byli v zoo a dívali se na slony. Chodí k nám taky domů, když tam nejsi. Je moc hodný. Občas mi přinese sušenky.“
Připadalo mi, jako by mi někdo podtrhl zem pod nohama.
Hrudník mi sevřela prudká bolest a srdce začalo bít tak silně, že jsem jeho údery téměř slyšel v uších. Přesto jsem se zoufale snažil, aby na mé tváři nebyl vidět ani náznak šoku.
„Aha… chápu,“ odpověděl jsem klidně, přestože jsem hlas sotva ovládal. „Dnes asi nemohl přijet, tak jsem dorazil já. Ale jsi ráda, že jsem pro tebe přijel, viď?“
„Jasně!“ zasmála se.
Pak dodala něco, co mě zasáhlo ještě tvrději.
„Já mu vlastně nechci říkat tati, i když mě pořád prosí, abych mu tak říkala. Připadá mi to divné. Tak mu říkám nový tatínek.“
Těžce jsem polkl.
„Dobře… rozumím,“ zamumlal jsem. „To je úplně v pořádku.“
Cestou domů se jí pusa nezastavila ani na minutu.
Vyprávěla o paní učitelce Novotné, o tom, jak ji Matěj na pískovišti omylem strčil a potom se jí omluvil. Nadšeně popisovala obrovskou žirafu, kterou nakreslila, i pochvalu, kterou za obrázek dostala.
Čas od času jsem přikývl a vydal ze sebe něco jako:
„Aha.“
„Opravdu? To je krásné.“
„Tak to muselo být zajímavé.“
Ve skutečnosti jsem však téměř nic nevnímal.
Všechny mé myšlenky se zasekly u jediné otázky, která se mi v hlavě opakovala jako poškrábaná deska.
Kdo sakra byl ten „nový tatínek“?
A odkdy Kateřina po školce vozí Elišku do své kanceláře?
Nikdy se o tom ani slovem nezmínila.
Když jsme dorazili domů, připravil jsem Elišce její oblíbenou večeři, kuřecí nugetky a těstoviny se sýrovou omáčkou. Potom jsem si s ní sedl na koberec v obýváku a pomáhal jí skládat puzzle, zatímco mou hlavou se honily stále temnější představy.
Tu noc jsem ležel vedle Kateřiny. Ona spala klidně, já nehybně zíral do stropu.
Několikrát jsem měl chuť ji probudit, podívat se jí přímo do očí a vyžadovat vysvětlení.
Pokaždé mě však něco zastavilo.
Možná strach z odpovědi.
Možná potřeba nejdřív zjistit pravdu, než ji obviním z něčeho tak ničivého.
Ať už to bylo jakkoli, celou noc jsem nezamhouřil oči.
Do rána jsem měl jasno.
Zavolal jsem do práce a oznámil, že jsem nemocný. Šéfovi jsem řekl, že mě trápí silné žaludeční potíže a ten den se do kanceláře nedostanu. Kolem poledne jsem pak nasedl do auta a odjel ke školce.
Zaparkoval jsem na protější straně ulice. Vybral jsem místo, odkud jsem dobře viděl na hlavní vchod, ale zároveň byl dost daleko, aby si mě nikdo nevšiml. Podle běžného režimu měla Kateřina dorazit kolem třetí.
Když se otevřely dveře a děti začaly vycházet ven v doprovodu učitelek, zadržel jsem dech.
Ke své dceři však nešla Kateřina.
Prsty se mi sevřely kolem volantu tak pevně, až mi zbělely klouby.
„Co to…?“ zašeptal jsem. „Ne. Tohle přece nemůže být pravda.“
Muž, který vzal mou dceru za ruku, byl Tomáš.
Kateřinin osobní asistent.
Byl o několik let mladší než ona, snad o pět nebo sedm. Upravený, mladý, vždy usměvavý muž, jehož jsem párkrát zahlédl na fotografiích z firemních akcí, které mi Kateřina občas ukazovala. Jeho tvář se mihla i v pozadí několika pracovních videí a jeho jméno jsem tu a tam slyšel, když mluvila o kanceláři.
To bylo všechno.
Alespoň do toho dne.
Prudce jsem vytáhl telefon z kapsy a začal fotografovat. Ruce se mi třásly tak silně, že jsem přístroj sotva udržel v klidu.
Jedna část mého já chtěla okamžitě vyrazit z auta, doběhnout k němu a odstrčit ho od mé dcery.
Přinutil jsem se však zůstat sedět.
Potřeboval jsem důkazy.
Potřeboval jsem pochopit celý obraz, než udělám něco, co už nepůjde vzít zpět.
Tomáš dovedl Elišku ke stříbrnému sedanu. Jakmile odjeli, nastartoval jsem a vydal se za nimi. Úmyslně jsem mezi námi nechával dvě auta, aby neměli šanci mě zahlédnout.