Usmála jsem se.
„Dneska se tam pořádně předvádí.“
Kateřina se na mě zadívala a jemně zavrtěla hlavou.
„On se předvádí.“
Pobaveně jsem povytáhla obočí.
„Takže ty už víš, že je to kluk? Miminko si přece nevybíráš z nabídky jako novou kuchyňskou linku.“
V tom okamžiku jsem zahlédla podivný stín v Martinově obličeji.
Trval snad jen vteřinu.
Vzápětí se usmál, přistoupil ke Kateřině a konejšivě ji pohladil po zádech.
„Já to prostě cítím,“ odpověděla. „Bude to chlapeček.“
Dál jsem se na to neptala.
Stejně jako jsem přehlédla řadu jiných maličkostí, které mi později začaly připadat naprosto zřejmé.
Během oslavy před narozením dítěte odešel Martin na chodbu, protože mu někdo volal.
Zrovna jsem mířila na toaletu, když jsem kolem něj procházela. Nechtěla jsem poslouchat, ale jeho napjatý hlas mě přiměl zpomalit.
„Jestli výsledky nebudou odpovídat tomu, co nám slíbili, přijdeme o všechno,“ šeptal zuřivě do telefonu. „Rozumíš mi? O úplně všechno.“
Zastavila jsem se.
Ta věta se mi zabodla do hlavy.
Přijdeme o všechno.
Martin se náhle otočil.
Naše pohledy se setkaly a výraz čiré paniky, který měl ještě před okamžikem ve tváři, se proměnil v uvolněný úsměv tak rychle, až jsem sama začala pochybovat, zda jsem opravdu slyšela to, co jsem slyšela.
„Pojišťovna,“ vysvětlil lehkým tónem. „Pořád se s nimi přetahujeme kvůli smlouvě.“
Přikývla jsem.
Ani na okamžik mě nenapadlo, že už dávno nejsem sestrou, která pomáhá své rodině, ale pouze prostředkem v mnohem větším a temnějším plánu.
O tři týdny později mi praskla voda.
Porod trval čtrnáct vyčerpávajících hodin.
Když už jsem měla pocit, že nemám sílu ani znovu otevřít oči, ozval se zvuk, na který jsme všichni čekali celé měsíce.
Pronikavý pláč novorozeného dítěte.
Porodní asistentka mi položila na hruď drobné, teplé tělíčko zabalené v dece.
„Máte krásnou a zdravou holčičku.“
Rozklepanými prsty jsem jí spočítala prstíky na rukou a potom na nohou.
Nechyběl ani jediný.
Byla nádherná. Maličká, růžová a naprosto dokonalá.
„Tvoje maminka se zblázní radostí, až tě uvidí,“ zašeptala jsem jí do jemných vlásků.
Měla jsem pravdu.
Jen jsem si tehdy vůbec nedokázala představit, jakým způsobem se ta slova naplní.
Holčička byla skutečně bezchybná.
O několik minut později se otevřely dveře pokoje.
Kateřina vešla jako první, téměř vběhla. Martin postupoval těsně za ní.
Celé měsíce jsem si představovala, jak se na dítě vrhnou, jak budou plakat, smát se a prosit, aby si ji mohli pochovat.
Místo toho jsem se na ně usmála a řekla:
„Pojďte se seznámit se svou dcerou.“
Oba se zastavili tak náhle, jako by před nimi ze země vyrostla zeď.
„Řekla jsi dcerou?“ vypravil ze sebe Martin.
Během několika vteřin mu z obličeje zmizela všechna barva.
Zmateně jsem přikývla.
„Ano. Máte dceru.“
Úsměv na Kateřininých rtech se vytratil.
Její tvář ztuhla natolik, že mě polil chlad.
Martin začal kroutit hlavou.
„Ne. To ne. To přece není možné. Něco je špatně.“
Instinktivně jsem si miminko přitáhla blíž k hrudi.
„Co má být špatně? O čem to mluvíte?“
Kateřina zůstala stát na místě.
Ani se k dítěti nepřiblížila.
Jen zírala na malou tvářičku vykukující z deky. V očích neměla dojetí, něhu ani úlevu.
Potom bezbarvým hlasem pronesla větu, kterou už nikdy nedokážu zapomenout.
„Takové dítě jsme nechtěli.“
Několik vteřin jsem byla přesvědčená, že jsem se přeslechla.
„Co tím myslíš? Co na ní není v pořádku?“
Jedna ze sester se beze slova otočila a odešla z pokoje.
Já zůstala ležet na lůžku a chránila dítě vlastním tělem, přestože jsem ještě nechápala, před čím přesně ji chráním.
„Můžete mi konečně říct, o co tady jde?“ naléhala jsem.
Kateřina ke mně obrátila obličej. V jejím pohledu už nebyl šok, nýbrž vztek.
„Nám bylo slíbeno něco jiného,“ vyštěkla. „Tohle dítě nechceme.“
Martin přikývl.
„Na klinice museli udělat strašnou chybu. Tohle není výsledek, na kterém jsme se dohodli.“
Hleděla jsem z jednoho na druhého.
„Posloucháte se vůbec? Právě se vám narodilo zdravé dítě. Tak mi někdo vysvětlete, co se děje.“
Kateřina si prudce prohrábla vlasy.
„Měl to být chlapec! Výslovně nám potvrdili, že čekáme kluka.“
Martin se nadechl a s ledovým klidem dodal:
„My jsme syna potřebovali.“
V tu chvíli jsem ještě netušila, že jejich touha po mužském potomkovi neměla nic společného s rodinným snem, pokračováním rodu ani obyčejným přáním.
Snažili se zakrýt důvod, který byl mnohem odpornější.
Kateřina začala přecházet od okna ke dveřím.
„Kliniku zažalujeme,“ procedila mezi zuby. „Zaplatili jsme jim za něco úplně jiného. Garantovali nám chlapce. Tohle,“ ukázala na novorozenou holčičku, „je jejich selhání.“
V tu chvíli ve mně něco povolilo.
Vyčerpanost a zmatek vystřídal prudký hněv.
„Selhání?“ zopakovala jsem. „Tak mě teď oba dobře poslouchejte. Nevím, co jste provedli a co jste si kde zaplatili, ale už nedovolím, abyste o živém dítěti mluvili jako o vadném výrobku.“
Kateřina otevřela ústa, ale nenechala jsem ji pokračovat.
„Jak bych tomu mohla rozumět? Dva roky jste mě prosili, abych vám dítě odnosila. Devět měsíců jste mi sahali na břicho a říkali jí zázrak. A teď se chováte, jako by vám číšník přinesl jiné jídlo, než jste si objednali.“