„A jak sis to představoval? Tři týdny ses scházel s jinou ženou a já měla trpělivě čekat, až mi slavnostně oznámíš, že si potřebujeme ‚dát pauzu‘?“
Otevřel ústa, ale žádná slova z nich nevyšla.
Protože jsem se trefila.
Přesně takovou scénu si Petr naplánoval.
Přišel by domů, sedl si na tuto stoličku a pronesl něco ve stylu:
„Aleno, musím k tobě být upřímný.“
Potom bych se měla rozplakat a začít ho prosit, aby zůstal.
A on by velkoryse odešel s pocitem, že je složitý muž, který byl nucen učinit bolestivé rozhodnutí.
Krásný příběh.
Ale pouze pro něj.
Rozhodla jsem se jeho scénář změnit.
„Ví Jana, že tenhle byt patří mně?“ zeptala jsem se.
Petr mlčel.
Hned však odvrátil pohled.
Neví.
„A co auto?“
Opět ticho.
„Co přesně jsi jí vyprávěl?“
Prudce vstal.
Stolička nepříjemně zaskřípala po podlaze.
„Do toho ti už nic není.“
„Souhlasím. Už ne. Tak polož klíče na komodu.“
Telefon se znovu ozval.
Tentokrát ho Petr ani nevytáhl z kapsy.
Vrátil se do předsíně.
Já zůstala v kuchyni, popíjela čaj a naslouchala.
Ozvalo se šustění a potom cvaknutí zipu na tašce. Zřejmě se rozhodl zkontrolovat si věci.
Pak zavládlo ticho.
Trvalo asi dvacet vteřin.
„Dala jsi mi modré sako?“
„Je v pravé tašce. Všechny čtyři kravaty jsou tam také.“
Znovu se odmlčel.
Představovala jsem si ho, jak stojí u komody se svazkem klíčů v ruce a přemýšlí.
Ne o mně.
O tom, jak se ukáže Janě.
Bez auta.
V taxíku.
Se dvěma těžkými taškami.
V práci ho vídala v drahém obleku a za volantem mého vozu.
Poslouchala, jak vypráví, že „doma rekonstruujeme“ a že „musí ještě zajet k autu“.
Pro Janu byl Petr dobře zajištěný muž, který má všechno.
Teď mu zůstávaly jen dvě tašky, telefon, peněženka a modré sako.
„Aleno.“
„Ano?“
„Nemohl bych zatím zůstat tady? Jen týden. Než si najdu nějaký vhodný byt.“
Položila jsem hrnek na stůl.
„Ne.“
„Mohl bych spát na pohovce.“
„Petře, řekla jsem ne.“
Chvíli mlčel.
„Hodně jsi ztvrdla.“
„Nezměnila jsem se. Taková jsem byla vždycky. Jen sis toho dřív nemusel všimnout.“
Neodpověděl.
Ozvalo se cvaknutí zámku.
Slyšela jsem, jak zvedá tašky. Podle zvuku byly těžké.
Sbalila jsem mu všechno.
Dokonce i staré tenisky, ve kterých kdysi chodil každé ráno běhat.
V době, kdy opravdu každé ráno běhal.
Zazvonil můj telefon.
Eva.
„Odešel?“
„Ano.“
„Jak ti je?“
„Dobře. Piju čaj.“
„Přidala sis med?“
„Ano.“
„Tak je to správně.“
Poprvé za celý večer jsem se usmála.
Ne ze vzteku.
Ani z úlevy.
Prostě proto, že moje nejbližší kamarádka věděla, že když potřebuji cítit alespoň trochu tepla, dávám si do čaje med.
O dvacet minut později jsem se podívala z okna.
Petr stál před vchodem se dvěma taškami. Taxi ještě nedorazilo.
Telefonoval.
Slova jsem neslyšela, ale jeho gesta mluvila jasně. Volnou rukou rozhazoval do stran, přesně jako lidé, kteří se snaží vysvětlit:
„Není to tak jednoduché.“
Nejspíš se ho Jana ptala, proč se zdržel a kde má auto.
Zatáhla jsem závěs.
Na komodě v předsíni ležely klíče.
Dva od bytu.
Jeden od auta.
A přívěsek s malým kompasem, který jsem Petrovi darovala k patnáctému výročí svatby.
Později jsem kompas ze svazku sundala a uložila do zásuvky.
Ne z nostalgie.
Byla to jen hezká věc a nebyl důvod ji vyhodit.
V konvici už voda dávno vychladla.
Za oknem drobně mrholilo.
Někde dole bouchly dveře právě přijíždějícího taxíku.
A tím to skončilo.