Den před odjezdem tchyně sama oznámila, že pojede také do lázní.
„Skoro všechno ti potom vrátím. Ty jen něco málo doplatíš,“ prohlásila.
„Dobře,“ odpověděla klidně Ivana.
Ludmila okamžitě ožila. Vytáhla telefon, otevřela stránky lázní a začala si pečlivě prohlížet fotografie pokojů.
„Tenhle vypadá dobře. Musí tam být balkon s výhledem na jezero. A pokoj potřebuji v přízemí, vždyť víš, že mě bolí kolena. Nejlepší by bylo ubytovat mě hned vedle vás. Chci ráno chodit s vnoučaty na procházky. Sofie vstává brzy, tak budeme společně cvičit.“
Ivana mezitím beze slova myla nádobí.
Horká voda ji pálila do prstů, ale ruce ani neodtáhla.
„A Jakubovi objednej dětské jídlo,“ pokračovala tchyně. „Prý tam mají zvláštní menu s kašemi. Já potřebuji dietní stravu. Nic smaženého.“
Mluvila, jako by už byl pobyt dávno zaplacený, jízdenka ležela v její kabelce a pokoj na ni čekal.
Ivana zavřela kohoutek, utřela si ruce a otočila se k ní.
„Rozumím, paní Ludmilo. Přízemí, balkon, dietní strava.“
„No vidíš, jak jsi šikovná.“
Tchyně odešla v báječné náladě.
Ivana si sedla ke kuchyňskému stolu, otevřela notebook a znovu zkontrolovala rezervaci.
Tři osoby.
Ona.
Sofie.
Jakub.
Vlak odjížděl pozítří v šest ráno.
Aleš měl nehodu před osmi měsíci.
Spadl na stavbě.
Poranil si páteř.
Podstoupil tři náročné operace.
Teď se v rehabilitačním centru znovu učil chodit.
Ivana tam každý měsíc posílala dvaačtyřicet tisíc korun.
K tomu platili nájem, energie, děti, jídlo a školní potřeby.
Proto pracovala v noci.
Když Sofie s Jakubem usnuli, Ivana zapínala počítač a kreslila návrhy kuchyní a obývacích pokojů pro lidi, kteří podle fotografií svých bytů zjevně nikdy nemuseli řešit peníze.
Někdy končila až kolem čtvrté ráno.
Ludmila žila sama v pěkném dvoupokojovém bytě.
Dostávala důchod i příplatek za odpracovaná léta.
Její pomoc rodině obvykle vypadala stejně.
Dvakrát týdně přišla na návštěvu, nahlédla do lednice, zkritizovala nakoupené potraviny a rozdávala rady ohledně dětí.
„Jakubovi dovoluješ úplně všechno. Aleš v jeho věku už umýval nádobí.“
„Jakub také myje nádobí, paní Ludmilo.“
„Tak ho myje špatně.“
Za osm měsíců od Alešova úrazu jim tchyně půjčila peníze pouze jednou.
Pět tisíc korun k Sofiiným narozeninám.
Od té doby jim nejméně třikrát připomněla, jak velkorysý dárek to byl.
Když si Ivana začala odkládat na lázně, nikomu o tom neřekla.
Z každé nové zakázky schovala do zvláštní obálky dva tisíce.
Někdy tři.
A pokud byla práce dobře zaplacená, odložila pět.
V květnu se jí konečně podařilo dát dohromady potřebnou částku.
Deset dní v levnějších lázních u lesního jezera.
Obyčejný třílůžkový pokoj.
Plná penze.
Dětské hřiště.
Čerstvý vzduch.
A hlavně možnost několik dní po ránu neotevírat tabulku s výdaji.
Ivana všechno zarezervovala a okamžitě zaplatila.
Jenže Jakub se náhodou prořekl.
„Babi, brzy pojedeme k jezeru! Prý tam půjčují loďky!“
Večer zazvonil telefon.
Ludmila.
„Ivanko, co je to za lázně? Proč se o tom dozvídám od dítěte?“
„Jedeme s dětmi na deset dní.“
„Výborně. Tak pojedu s vámi. Lékař mi už dávno říká, že potřebuji čerstvý vzduch. Alespoň budu s vnoučaty.“
Ivana zavřela oči.
V pokoji byl cítit prací prášek a dětský šampon.
„Paní Ludmilo, pobyt něco stojí.“
„Vždyť jsem řekla, že ti skoro všechno vrátím. Něco našetřené mám. Ty mi jen kup jízdenku a kdyby bylo potřeba, trochu doplatíš za pokoj.“
„Skoro všechno.“
Ivana přesně věděla, co tahle věta v podání její tchyně znamená.
Když Ludmila kdysi slíbila, že pomůže s rekonstrukcí, přivezla jednu roli tapety a balení lepidla.
Samotná oprava tehdy stála sto dvacet tisíc.
„Dobře,“ řekla Ivana.
A hovor ukončila.
Následující den přišla čtyřminutová hlasová zpráva.
Tchyně v ní podrobně vysvětlovala, který vagón jí vyhovuje, co ráno nejí a proč pokoj nesmí být výš než ve druhém patře.
Za deset minut dorazila další zpráva.
Tentokrát šlo o ručníky.
„Naposledy jsem byla v lázních a ručníky tam byly příšerné, tvrdé jako smirkový papír. Určitě zjisti, jaké ručníky mají u vás.“
Ivana neodpověděla.
Seděla v kuchyni s notebookem před sebou a znovu počítala peníze.
Pobyt pro tři stál třicet osm tisíc korun.
Jízdenky v lůžkovém oddíle tam i zpět dalších dvanáct.
Celkem padesát tisíc.
Šetřila na ně skoro tři měsíce.
Kdyby vzala s sebou i Ludmilu, potřebovala by nejméně dalších dvacet tisíc za pobyt a asi čtyři tisíce za cestu.
A slib „skoro všechno vrátím“ by se klidně mohl změnit v sedm tisíc a balíček sladkostí.
Ivana zaklapla notebook.
Vešla do dětského pokoje.
Jakubovi přetáhla přes ramena deku.
Sofii vytáhla zpod tváře knihu.
Ne.
Tchynin lístek kupovat nebude.
A za její pobyt také nezaplatí.
Jenže předem jí to říct nehodlala.
Dobře si dokázala představit, co by následovalo.
Slzy.
Výčitky.
Telefonáty Alešovi do rehabilitačního centra.
A vyprávění o nevděčné snaše.
Aleš se teď nesměl rozrušovat.
Přišel den odjezdu.
Bylo půl šesté ráno.
Ivana zapnula kufr a vzbudila děti.
„Mami, jede babička s námi?“ zeptala se Sofie a nazouvala si tenisky.
„Ne.“
Dívka si matku pozorně prohlédla.