Září bylo toho roku nezvykle teplé. Přes den slunce stále hřálo skoro jako v létě, ale večery už měly chladný nádech a pod nohama šustilo první žluté listí.
Tereza se chystala setkání dvakrát odvolat. Nejdřív napsala do společné skupiny: „Holky, asi to nezvládnu, mám toho moc.“ Pak zprávu smazala.
Vždyť šlo o třicet let.
Třicet let od chvíle, kdy společně dokončily pedagogickou školu. Tehdy jim bylo sedmnáct nebo osmnáct. Půjčovaly si zápisky, odbíhaly do bufetu pro čaj a sladké pečivo, před tanečními večery si navzájem půjčovaly nylonové punčocháče a upřímně věřily, že ve pětačtyřiceti už život pomalu končí.
Teď už se většina z nich blížila padesátce.
Setkání naplánovaly v menší restauraci nedaleko centra. Žádný přepych — samostatný salonek pro dvanáct lidí, dlouhý stůl, světlé závěsy, malá váza se sušenými květinami a servírka, která čas od času vešla dovnitř, aby odnesla prázdné talíře.
Tereza dorazila skoro poslední.
„Teri!“ vyskočila jako první Sylvie. „Proboha, ty ses vůbec nezměnila!“
Tereza se zasmála.
„Nepřeháněj. Změnila jsem se až dost.“
„Dobře, přibyly brýle,“ připustila Sylvie a objala ji. „Ale jinak jsi pořád stejná.“
Tereza si svlékla světlou bundu a nejistě se rozhlédla po místnosti. Některé spolužačky poznala okamžitě, u jiných jí došlo, o koho jde, teprve ve chvíli, kdy promluvily.
Alena seděla u okna.
Během studia si s Terezou nikdy nebyly nijak zvlášť blízké. Chodily do stejné skupiny, občas spolu prohodily pár slov o přestávce, jednou měly společnou službu ve třídě a několikrát vytvořily dvojici při praktických cvičeních. Nic víc.
„Ahoj, Terezo,“ pozdravila ji Alena vřele.
„Ahoj.“
„Pojď si sednout k nám. Tady je ještě volno.“
Naproti Tereze seděla Ivana. Tu poznala okamžitě. Ne snad podle vzhledu, ale podle způsobu, jakým mluvila. Už na škole potřebovala vědět všechno o všech a dokázala pronést sebeurážlivější poznámku tónem, jako by právě vyprávěla neškodný vtip.
„Terezo,“ protáhla a přejela ji pohledem od hlavy až k botám. „Ty jsi pořád taková nenápadná.“
„Asi ano,“ usmála se Tereza.
„Holky, pamatujete si, jak se v prváku bála jít k tabuli?“
Někdo se tiše zasmál.
Tereza se usmála také, přestože ji náhle polilo horko.
„To už je dávno.“
„Já si tehdy říkala, jestli tě život někdy naučí trochu se za sebe postavit.“
„Ivi, nech toho,“ ozvala se Sylvie a mávla rukou.
„Co jsem řekla? Vždyť jsem nic špatného nemyslela.“
Přinesli saláty a rozhovor se postupně stočil k učitelům, internátu a starým fotografiím. Tereza se na chvíli uvolnila.
Poslouchala, jak Naděžda vypráví o vnučce, jak si Sylvie stěžuje na ceny a jak se Alena směje dávné příhodě se zkouškou z psychologie.
Pak se k ní Ivana znovu obrátila.
„Terezo, kde vlastně teď pracuješ?“
„V obchodě. Dělám vedoucí směny.“
„Vážně?“
„Ano.“
„A v oboru už jsi nikdy nepracovala?“
„Nějakou dobu ano. Potom se okolnosti změnily.“
Ivana zavrtěla hlavou.
„To je škoda. Tolik let studia.“
Tereza sáhla po sklenici vody.
„Každému se život vyvine jinak.“
„To určitě,“ přikývla Ivana. „Já jsem vždycky říkala, že člověk musí umět sám sebe prodat. Ty jsi ale pořád jen tiše seděla v koutě. Skoro nikdo si tě nevšímal.“
Tereza neodpověděla. Ostatní právě mluvily přes sebe, a tak její mlčení zůstalo bez povšimnutí.
Po chvíli začaly vyprávět, kde dnes žijí.
„Já bydlím v novostavbě,“ pochlubila se Ivana. „I když se mi ta čtvrť moc nelíbí. Uvažujeme, že pořídíme ještě jeden byt. Mamka říká, že bychom to měli udělat teď, dokud je to možné.“
„A ty, Terezo?“ zeptala se Naděžda.
„Bydlím ve vlastním domě. Je malý a stojí na okraji.“
Ivana překvapeně zvedla obočí.
„Sama sis ho koupila?“
Tereza nechápala, proč právě to slovo zaznělo tak podivně.
„Ano.“
„No páni.“
Ivana se usmála.
„Takže ses přece jen naučila nějak se otáčet.“
Tereza sklopila oči.
„Nějak to vyšlo.“
Alena, která do té chvíle mlčky krájela vidličkou pečené brambory, vzhlédla.
Ivana už ale pokračovala:
„A manžel?“
U stolu se na okamžik rozhostilo ticho.
„Naše cesty se rozešly už dávno,“ odpověděla Tereza.
„Aha.“
Ivana se zatvářila tak, že se v jejím výrazu smísil soucit se zvědavostí.
„Takže jsi sama?“
„Ano.“
„A děti?“
„Tři.“
„Všechny vyrůstaly s tebou?“
„Ano.“
„To je něco.“
Ivana se opřela do židle.
„Tři děti jsou samozřejmě náročné. Na kariéru už pak nezbývá čas.“
Tereze začaly hořet tváře. Takové chvíle nesnášela. Vadily jí, když jí bylo dvacet, a vadily jí i teď.
Když měla rychle odpovědět, všechna slova se jí najednou vytratila. Až doma, po skončení rozhovoru, ji napadlo deset dokonalých reakcí. V rozhodující chvíli však dokázala jen mlčet.
„Děti už jsou dospělé,“ řekla potichu.
„Tak si teď konečně začneš užívat života,“ poznamenala Ivana s úsměvem. „Protože to nakonec vypadá, že nejlepší roky padly na děti.“
Tereza znehybněla.
Ta slova ji zasáhla mnohem víc, než čekala. Před očima se jí náhle objevil Matěj v první třídě — hubený chlapec v příliš velkém saku, který držel v rukou kytici astr.