„Ví to?“
Ivana se s ní setkala pohledem.
Sofii bylo teprve dvanáct, ale někdy se dívala až překvapivě dospěle.
„Dozví se to.“
Sofie přikývla.
Další otázky už nepoložila.
Jakub byl ještě napůl ve spánku a jednou rukou se držel popruhu batohu.
Ivana zavolala taxi.
Naložili zavazadla a vyrazili na nádraží.
Vlak se rozjel v šest hodin a tři minuty.
V kupé vonělo čisté povlečení, kov a ten zvláštní železniční pach, který se nedá s ničím splést.
Jakub okamžitě vylezl na horní lůžko a usnul.
Sofie se posadila k oknu a nasadila si sluchátka.
Po několika minutách náhle řekla:
„Mami.“
„Ano?“
„Udělala jsi správně.“
Ivana neodpověděla.
Jen se dívala z okna.
Nástupiště pomalu mizelo za nimi.
Potom přišly šedé domy.
Garáže.
A nakonec les.
Ivana se zhluboka nadechla.
Poprvé po dlouhých měsících se jí trochu ulevilo.
Kolem jedenácté dopoledne zazvonil telefon.
Právě pila čaj ze sklenice zasazené v kovovém držátku.
Jakub seděl naproti a ukusoval oplatku.
Sofie četla knihu.
Na displeji se objevilo:
„Ludmila“.
Ivana hovor přijala.
„Ivanko! Už jsem na nádraží! Stojím tu se dvěma kufry a čekám na vás! Řekni mi, který je to vagón. Nemůžu najít jízdní řád a tabule nefunguje!“
Tchynin hlas zněl vesele.
Skoro slavnostně.
V pozadí se ozývala hlášení, ruch cestujících a rachot kol.
„Paní Ludmilo.“
„Co říkáš? Mluv hlasitěji, vůbec tě neslyším!“
„Náš vlak odjel před pěti hodinami.“
Na druhém konci zavládlo ticho.
Dlouhé a těžké.
„Co znamená, že odjel?“
„Už jedeme.“
„Jak to, že jedete? A já?“
„A co vy?“
„Kde mám jízdenku?“
Ivana klidně položila sklenici na stolek.
„Jízdenku jsem vám nekupovala.“
Znovu se rozhostilo ticho.
„Jak to myslíš, že jsi mi ji nekoupila?“
„Přesně tak.“
„Ale vždyť jsme se domluvily! Mám sbalené věci! Mám dva kufry!“
„Nedomluvily jsme se, paní Ludmilo. Vy jste řekla, že chcete jet. Já jsem odpověděla ‚dobře‘. Nikdy jsem vám ale neslíbila, že zaplatím cestu a pobyt.“
„To je snad nějaký vtip!“
Ivana se znovu napila čaje.
Byl horký a silný.
„Není.“
„Ivano, vůbec chápeš, co děláš?“
„Chápu to velmi dobře. Tři měsíce jsem šetřila na odpočinek s dětmi. Nemám dalších pětadvacet tisíc.“
„Vždyť bych ti všechno vrátila! Říkala jsem ti to!“
„Říkala jste, že vrátíte skoro všechno. Kolik přesně to mělo být?“
Na druhé straně se rozhostilo mlčení.
Pak se ozvalo šustění.
„No… osm tisíc bych určitě dala.“
Ivana nic neřekla.
„Možná deset,“ dodala tchyně.
„Pobyt stojí dvacet tisíc. Jízdenka asi čtyři. Navíc chcete samostatný pokoj v přízemí, balkon s výhledem na jezero a dietní stravu. I za to se připlácí.“
Ludmila zmlkla.
Ivana slyšela, jak kolem ní někdo tlačí vozík se zavazadly.
Nakonec tchyně řekla tiše:
„Ty jsi to udělala schválně.“
„Ne. Jen jsem poprvé odmítla platit za cizí přání penězi, které nemám.“
„Já pro tebe nejsem cizí!“
„Pak byste měla chápat, v jaké situaci je váš syn.“
„Chtěla jsem vám pomáhat s dětmi!“
„Chtěla jste odpočívat s dětmi. To není totéž.“
Ludmila hovor prudce ukončila.
O půl hodiny později zavolal Aleš.
Jeho hlas zněl unaveně, ale klidně.
„Máma mi volala.“
„To mě nepřekvapuje.“
„Pláče.“
„Ani to mě nepřekvapuje.“
„Říká, že jsi ji nechala samotnou na nádraží.“
Ivana se podívala na Sofii.
Dívka předstírala, že čte, ale bylo jasné, že slyší každé slovo.
„Aleši, nikoho jsem nikde nenechala. Ona sama přijela na nádraží se dvěma kufry. Bez jízdenky a bez rezervace. Prostě předpokládala, že všechno zaplatím.“
„Kolik by bylo potřeba doplatit?“
„Nejméně pětadvacet tisíc.“
Aleš mlčel.
Ivana pokračovala:
„Už měsíc odkládám peníze na nové boty pro Jakuba.“
„Říkala mi, že ti skoro všechno vrátí.“
„Víš, kolik znamenalo její ‚skoro všechno‘?“
„Kolik?“
„Osm tisíc. Možná deset.“
Na chvíli se neozvalo nic.
Potom Aleš těžce vydechl.
Ivana ten povzdech dobře znala.
Tak reagoval pokaždé, když pochopil, že jeho matka nemá pravdu, ale ještě nevěděl, jak jí to říct.
Po několika vteřinách promluvil:
„Odpočívej.“
„Cože?“
„Odpočívej v klidu. Promluvím si s ní sám.“
„Aleši, ty se teď vůbec nesmíš rozčilovat.“
„A já už nechci pořád předstírat, že je v pořádku, když si moje matka myslí, že jsi povinná ji živit.“
Ivana zavřela oči.
Za oknem ubíhaly smrky.
Pak se objevila mýtina.
A za ní další les.
„Děkuju.“
„Ivo.“
„Ano?“
„Udělala jsi správnou věc.“
Hovor skončil.
Ivana ještě několik vteřin držela telefon u ucha.
Potom ruku spustila.
Jakub už oplatku dojedl a opíral čelo o sklo.
Sofie si vyndala jedno sluchátko.
„Táta?“
„Táta.“
„Nenaštval se?“
„Je to dobré.“
Sofie přikývla a znovu si pustila hudbu.
Večer přišla od Ludmily zpráva.
Byla velmi krátká.
A nebyl v ní jediný vykřičník.
U ní to téměř působilo neuvěřitelně.
„Aleš mi řekl, abych ty peníze použila na jeho léčbu. Také mi řekl, abych už nezasahovala do vašeho života. Nemyslím si, že je to spravedlivé.“
Ivana si zprávu přečetla dvakrát.
Neodpověděla.
Každý člověk měl zjevně o spravedlnosti jinou představu.
Ludmila byla přesvědčená, že příbuzenský vztah jí automaticky dává právo nakládat s penězi někoho jiného.
Stačilo říct:
„Já chci také.“
A někdo měl okamžitě najít způsob, jak to zaplatit.
Ivana posledních osm měsíců pracovala po nocích.
Doprovázela Aleše po nemocnicích.
Platila rehabilitaci.
Počítala každou korunu.
Dětem kupovala jen to, co opravdu potřebovaly.
Na sobě šetřila.
A ze všeho nejvíc si přála strávit deset poklidných dní u jezera se svými dětmi.
Bez cizích požadavků.
Bez nevyžádaných rad.
Bez rozhovorů o tom, co zase komu dluží.
Vlak se tiše kolébal.
Jakub už spal na horním lůžku a ruka mu visela dolů.
Sofie usnula s knihou položenou na hrudi.
Za okny se úplně setmělo.
Ve skle se odráželo kupé.
Tlumené světlo lampičky.
Kufr u dveří.
A tři jízdenky, pečlivě uložené v kapsičce na stěně.
Tři.
Ne čtyři.
Ivana se na ně podívala a poprvé necítila ani stopu viny.
Zhasla světlo.
Ráno na ně čekaly borovice.
Jezero.
Dětské hřiště.
Procházky.
A deset dní, které si opravdu zasloužila.
Dva kufry, s nimiž Ludmila dorazila na nádraží, zůstaly tam, kde toho dne měly zůstat.
Protože odmítnout platit za cizí rozmary není krutost.
Někdy je to jen hranice, kterou člověk měl narýsovat už dávno.