Otočil složku k Romanovi.
— Jestli chcete, můžete to napadnout.
Roman se několik dlouhých vteřin ani nepohnul.
Zíral na dokumenty před sebou.
Potom prudce vstal.
Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct.
Žádná slova však nepřišla.
Odešel z kanceláře bez jediné další věty.
Já sáhl do staré tašky a vytáhl popraskanou fotografii.
Mladá Alena na ní držela novorozeně.
Mého otce.
Díval jsem se na obrázek tak dlouho, až mě začaly pálit oči.
— Ona mě hledala, — řekl jsem nakonec. — Celou tu dobu mě hledala.
Doktor Novotný zavrtěl hlavou.
— A nakonec vás našla.
Podíval se na dopisy rozložené přede mnou.
— A postarala se o to, abyste jednou poznal celý příběh.
O měsíc později jsem stál v malém domě, který mi Alena odkázala.
V rukou jsem držel starou fotografii.
Pověsil jsem ji nad krb a několik kroků ustoupil.
Najednou mi nepřipadala jako fotografie cizí mladé ženy a neznámého dítěte.
Díval jsem se na svoji babičku.
A na svého otce.
Část peněz, které mi Alena zanechala, jsem použil na založení návštěvního programu v domově pro seniory.
Chtěl jsem, aby lidé, za kterými nikdo nechodí, nemuseli celé týdny sedět sami a dívat se na dveře pokaždé, když na chodbě zazní kroky.
Pokud jsem s tím mohl něco udělat, už tam nikdo neměl zůstat úplně sám.
První den mi Petra pomáhala všechno zorganizovat.
Stáli jsme spolu na chodbě a pozorovali obyvatele, jak se seznamují s novými návštěvníky. Někteří se smáli, jiní si jen tiše povídali u čaje.
Petra mi položila ruku na rameno.
— Vybrala si správně, Tomáši.
Podíval jsem se na ni a potom na lidi kolem nás.
A tehdy mi to konečně došlo.
Celý život jsem byl přesvědčený, že žádnou opravdovou rodinu nemám.
Netušil jsem, že rodina, po které jsem tolik let toužil, mezitím hledala mě.