Pod tenkou přikrývkou vypadala drobnější než kdy dřív. Jako by z ní nemoc každým dnem ubírala další kousek. Jen oči měla pořád stejné — jasné, pozorné a až nepříjemně schopné vidět člověku pod kůži.
Vzala mě za ruku. Její dlaň byla teplá a stisk překvapivě pevný.
— Mám poslední přání, — řekla tiše. — Vím, že vám bude připadat podivné. Jenže moc času mi nezbývá. Strávila jsem tolik let sama a nechci odejít s pocitem, že na konci nebyl nikdo, koho bych mohla nazvat svým mužem.
Odmlčela se.
Potom se mi podívala přímo do očí.
— Vezmete si mě?
Několik vteřin jsem se nezmohl na jedinou hlásku.
— Aleno…
Smutně se usmála.
— Teď mi neodpovídejte. Jeďte domů. Vyspěte se na to. Jen vás prosím, neříkejte ne pouze proto, že se bojíte, co si budou myslet ostatní.
Právě v tom byl problém.
Samozřejmě že jsem se bál.
Tu noc jsem nezamhouřil oči. Převaloval jsem se v posteli až do svítání a znovu si v hlavě přehrával její slova. Ráno jsem zamířil rovnou do domova a odchytil Petru v místnosti pro personál.
— Musím ti něco říct. A nesměj se.
Odložila kávu.
— Ty vypadáš příšerně.
— Alena mě požádala, abych si ji vzal.
Petra se nezasmála.
Prvních několik vteřin dokonce ani nemrkla. Pak si promnula čelo, jako by ji z ničeho nic rozbolela hlava.
— Prosím, řekni mi, že jsi odmítl.
— Ještě jsem jí neodpověděl.
— Tomáši. — Naklonila se ke mně. — Chápeš vůbec, jak to bude vypadat? Čtyřiatřicetiletý ošetřovatel si vezme dvaaosmdesátiletou ženu, která nemá rodinu a umírá. Lidi budou mluvit. A nebudou říkat nic hezkého. Vedení se začne ptát.
— Já vím.
— Opravdu? Protože jestli se to dostane ven, můžeš přijít o práci. A možná nejen tady. V celém oboru.
— Ona umírá, Petro. A je sama. Za celou dobu po mně skoro nic nechtěla. Teď mě požádala o jedinou věc.
— Mohla tě požádat o stovku jiných věcí, které by nebyly zrovna tohle.
— Jenže nepožádala. Požádala právě o tohle.
Dlouho na mě hleděla.
— Ty jí řekneš ano, viď?
Sklopil jsem oči.
— Nevím, jestli je to, o co můžu přijít já, důležitější než to, o co má přijít ona.
Petra si povzdechla.
— A přesně tohle je tvůj problém. Pořád se chováš, jako bys neměl nic, co by stálo za ochranu.
Ještě toho odpoledne jsem se vrátil do nemocnice.
Alena seděla opřená o několik polštářů a četla ošoupanou knížku v měkké vazbě. Jakmile mě uviděla, zavřela ji.
— Jste zpátky dřív, než jsem čekala.
— Mám odpověď.
Položila knihu vedle sebe.
— Poslouchám.
Nadechl jsem se.
— Udělám to.
V očích se jí objevily slzy. Rychle zamrkala, jako by jim odmítala dovolit sklouznout po tvářích.
— To znamená ano?
— Ano.
Stiskla mě tak silně, že jsem pod svou dlaní cítil každý její tenký prst.
Vedle postele stála jako vždy stará taška.
O týden později jsme se vzali při malém obřadu přímo v nemocničním pokoji.
Obřad vedl nemocniční kaplan. Petra nám šla za svědkyni. Tentokrát nic nenamítala.
Alena měla na sobě jemný růžový svetr a na tváři ten stejný tvrdohlavý úsměv, kterým mě přivítala první den.
Věděl jsem, že většina lidí moje rozhodnutí nikdy nepochopí.
Ale jestli jsem mohl laskavé a osamělé ženě darovat poslední okamžik, kdy se nebude cítit sama, připadalo mi to jako to nejmenší, co pro ni můžu udělat.
Tři dny po svatbě Alena ve spánku tiše zemřela.
Od našeho prvního setkání uplynuly dva roky.
Když odešla, moje ruka stále ležela pod její.
Na pohřbu jsem stál v vypůjčeném černém kabátě, kolem mě padal studený déšť a já měl v sobě zvláštní prázdno. Nedokázal jsem přemýšlet o tom, co přijde dál.
Tehdy ke mně přes mokrou trávu vykročil starší muž s koženými deskami pod paží.
V druhé ruce držel Aleninu ošoupanou nemocniční tašku.
Představil se jako doktor Novotný, Alenin právník, a podal mi ji.
Byla těžší, než jsem čekal.
— Nevybrala si vás náhodou, pane Tomáši, — řekl tiše.
Pak otevřel desky.
— Uvnitř je dopis. Alena chtěla, abyste si ho přečetl dřív, než se stane cokoli dalšího. A hlavně dřív, než uděláte nějaké rozhodnutí. Předpokládala, že…
Nedokončil větu.
Před nás se postavil muž v šedém obleku, jako by měl právo rozhodovat o všem, co se kolem něj děje. Mohlo mu být něco přes padesát. Vlasy mu na temeni řídly a čelist měl pevně sevřenou.
Nikdy předtím jsem ho neviděl.
Přesto jsem pochopil, kdo to je, téměř okamžitě.
— Tak vy jste Tomáš, — řekl.
— Ano.
— Já jsem Roman. Alenin synovec.
Pomalu jsem přikývl.
— Mluvila o vás.
— O tom nepochybuju.
Prohlédl si mě od hlavy až k patě.
— Mladý ošetřovatel si vezme moji dvaaosmdesátiletou tetu tři dny před její smrtí. Doufám, že alespoň chápete, jak to vypadá.
— Nebylo to tak.
Roman se krátce, hořce zasmál.
— To říká každý.
Doktor Novotný si odkašlal, ale Roman ještě neskončil.
— Napadnu všechno. Sňatek, závěť, převody, cokoli tam je. Můj právník už připravuje podklady. Využil jste bezbrannou starou ženu a nemyslete si, že vám to projde.
Sevřel jsem ucha tašky.
— Nikdy jsem jí nic nevzal.
— Výborně. Tak vám nebude vadit vrátit to, co vám zanechala.
Podíval jsem se na doktora Novotného.
Velmi nenápadně zavrtěl hlavou.
— Musím si to promyslet, — řekl jsem.
Otočil jsem se a odešel.